"Ellie. Už můžeš jít, jen ti naposledy odeberu krev." Řekla Dominique, já nastavila ruku a radši odvrátila zrak.
"Všechno je v pořádku, můžeš jít." Široce se na mě zazubila. Podívala jsem se směrem ke Callumovi, který stále ležel na ošetřovně, většinu času prospal, ale už mohl aspoň mluvit. Taky jsem si všimla, že ho často chodila navštěvovat Lara.
"Tak ahoj, a ještě jednou díky." "Za málo." Odpověděla a šla vypisovat nějaké dokumenty o mém propuštění.
Potichu za sebou zavřu dveře, zamířím do svého pokoje s myšlenkou na jedinou osobu. Ta k sobě ostatně přitahovala všechny moje myšlenky skoro celý den. Je to až k nevíře, co dokáže jeden jediný polibek.
"Ellie!" Ozval se náhle hlas v němž jsem poznala Tylera. "Co se děje?" Optám se, když vedle něj zahlédnu taky Jane a Nathana, krom toho se všichni tvářili poměrně dost nálehavě. "Svolej co nejrychleji všechny, koho můžeš. Nastaly jisté komplikace, se kterými jsme nepočítali." Jane tentokrát zněla ještě nálehavěji než předtím Tyler.
"Emm, jasně." Rozhodla jsem se, že se radši nebudu na nic vyptávat. Stejně se to nejspíš za chvilku dozvím.
Vyběhla jsem schody nahoru, rozrazila dveře do pokoje a mistrovsky škobrtla o malinký schůdek těsně vchodu.
Naštěstí jsem se stihla chytit kliky. "Ellie, to je dobře, že už jsi zpátky-" "Jo, to já taky, ale to teď není to nejdůležitější. Mám svolat všechny na nouzovou poradu."
"Proč? Děje se něco?" Zeptala se Lucy, při čemž si nervózně prohrábla vlasy. Nemohla jsem si nevšimnout jejího obvázeného čela. Znamená to snad, že byla taky zraněná a neuspěla ve zkoušce?
"Já nic konkrétního nevím, jen to, že nastaly nějaké nečekané komplikace. A mám to vyřídit všem ostatním." "Co nejrychleji." Dodám ještě, už se chystám vyrazit, když mě Lucy zastaví.
"Znám způsob, jak to všem oznámit rychleji. Nedávno jsem se naučila telepatii, takže teď jim to jednoduše řeknu." Usmála se Lucy, přiložila si tři prsty na obvázané čelo a zavřela oči.
Asi o dvě vteřiny později se mi v hlavě ozval Lucyin hlas. "Tady Lucy, dostala se ke mně informace o nějakých nečekaných problémech. Dostavte se prosím urychleně do zasedací místnosti, kde se bude konat nouzová porada."
Úžasné. Pomyslela jsem si, když Lucy skončila s hlášením. Myslela jsme si, že umí jenom, vidět to, co je všem ostatním očím utajeno. Zjevně jsem se zmýlila.
"Myslím, že můžeme jít." Řekla a já se vydala za ní. Cestou jsem přemýšlela o Heleniné síle. "Jak může být tak silná?" Vrtalo mi hlavou.
Možná to bude tím, že já vlastně nemám žádné schopnosti, které by se daly využít k vyřazení protivníka. Stejně jako Lucy a Dominique. Ale Lara by ji mohla přemoct, stačilo si vzpomenout jak srovnala Mellisu.
Zajímalo by mě jak dopadli ostatní. Lucy nejspíš podobně jako já, James taky prohrál, Callum se účastnit nemohl kvůli svým zraněním a Dominique se ani nezúčastnila. To z nás pěti dělalo odstřelovače, ale co třeba Chanel, Tyler nebo Jane?
Tak jsem se zabrala do přemýšlení, že jsme dorazily do zasedací místnosti. Jen co tam vejdu, pohled mi padne na papír připíchnutý na nástěnce u okna.
Výsledky zkoušek. Napadlo mě. Zašilhala jsem na papír, ale byla jsem od něj moc daleko. Z takové vzdálenosti to nemám šanci přečíst, musím se dostat trochu blíž.
Přestala jsem se absolutně zajímat o poradu a zaměřila se pouze na výsledky zkoušek. Beztak se určitě nebude probírat nic, co by mě nějak vyvedlo z míry.
O výsledek mojí písemné zkoušky jsem se přestala zajímat už ve chvíli, kdy jsem zjistila, že jsem nepropadla.
Jsem si jistá, že jsem neslyšela ani slovo z toho, co tam řešili. Ale přesto jsem zpozorněla přesně ve chvíli, kdy to řekli.
Troufám si říct, že jsem se asi pět vteřin nebyla schopná hýbat.
"Jak je to možné?! To přece to nemohli vědět. Tak jak?" Nedocházelo mi to.
Jestli je pravda, že jdou po nás, tak jsme v háji. Všichni zemřeme! To už rovnou můžu spáchat sebevraždu a vyjde to úplně na stejno!
Napadlo mě, že jejich sídlo přece nemůže být tak blízko. Ale hned na to jsem si vzpomněla, jak odtud utekla Jane.
A jestli-že to celé zvládla uběhnout s dokonce několikati zraněními, znamená to, že je to až ukrutně blízko.
Celou tu dobu nás mohli sledovat. Celé naše snažení bylo k ničemu. Nikdy jsme proti nim neměli sebemenší šanci! Co jsme si to vůbec mysleli?! Že je dokážeme porazit, když se budeme snažit?!
Byli jsme tak naivní. Celou tu dobu jsme nic nedělali a teď zemřeme.
Oni mají armádu z sestavenou z našich rodičů, spoustu silných schopností a mnoho dalších svých lidí.
A co máme my? Nic jen sebe. Pár zbraní, jednoho použitelného dospělého a dva nepoužitelné.
Já, já umřít nechci! Chci žít, cestovat, mít manžela, děti a práci. Ne umřít v patnácti.
Až teď si uvědomuju, kam to celé spěje.
Ke smrti.
A taky si uvědomuju, že už z toho nemůžu vycouvat.
Že už není cesta zpět.
