"Já si musím ještě něco vyřídit. Vy se seznamte a proveďte ty čtyři po Centru." S těmito slovy se Chloe vytratila a my tu zůstali s nováčky sami.
A myslíte, že proběhlo nějaké seznámení? Ne. Místo toho bylo ticho jak v hrobě a všichni zírali na Laru a Mellisu, které se propalovaly nepřátelskými pohledy.
V tom se Lara zvedla a zamířila k Mellisa, která se jí vydala naproti.
"No to snad ne, nemůžu uvěřit vlastním očím. Je to vážně Lara Tomlinsonová? Holka, co jako jediná ze Společnosti nic neumí?" Ušklíbla se a Helena stojící vedle ní se radši odporoučela za námi.
Myslím, že všem bylo jasné, že se schyluje k hádce. Ovšem, taky je pravda, že jsem Laru jako jedinou nikdy neviděla používat svoje schopnosti.
Ale je vůbec možný, aby nic neuměla? Co by tady jinak dělala?
"Mellisa Gordonová, holka, co podvedla svýho kluka s klukem svojí nejlepší kamarádky? Opravdu jsi to ty?" Oplatila jí Lara a čekala na její reakci.
Ta přišla velice brzy. Aniž jsme stihli jakkoliv zareagovat. Mellisa po Laře mrštila bílou koulí, ale ta jen zvedla ruce, z nichž začaly proudit bubliny, seskupily se kolem koule, celou ji pohltily a za chvilku po ní nebylo ani památky.
Všichni včetně Mellisy ohromeně zírali na Laru. Mellisa se už napřahovala k další, i když nejspíš úplně zbytečné ráně, ale do toho naštěstí zasáhli Helena a Billy, kteří ji od Lary odtáhli do bezpečné vzdálenosti.
"Omlouváme se, ona má trošku výbušnější povahu." Řekla Helena omluvně, držíc s Billym vzpouzející Mellisu.
++++
"Ellie, můžeš prosím na chvilku za mnou?" Ozvala se Chloe zpoza dveří svého pokoje.
"Ehmm, jasně. O co jde?" Zeptala jsem hloupě, když jsem za sebou dveřea následně se usadila naproti Chloe.
Ta si nešťastně povzdechla a začala.
"No, víš jde o to, že tvoje schopnosti jsou ti v přímém boji proti protivníkovi v podstatě k ničemu. A i když je mi to líto, musím ti výslovně zakázat jít na tu výpravu."
Tak mě to dostalo, že jsem se nezmohla na víc než vyjevené zírání s pootevřenou pusou.
Možná se to nezdá, ale nedokázala jsem si představit, že by všichni ostatní odešli bojovat, nasazovat svoje životy, aby naši Společnost zbavili Zabijáků a já bych tady jen seděla.
A nejhorší na tom je, že to tak, jak jsem teď zjistila, doopravdy bude. Budu tady sama sedět a se strachem jak o ně, tak i o Starší, jestli se vůbec vrátí, jestli se jim nic nestalo.
Nic takového jsem si ani nechtěla představit. Ale musím uznat, že má pravdu. Moje schopnosti jsou dobré na hledaní lidí a tak, ale do boje se nehodí.
"Ellie, vážně mě to mrzí. Ale nemůžeme si dovolit další ztrátu člena Společnosti. Je mi to líto."
"Jo, to je v pohodě." Zalhala jsem a ze všech sil se snažila neznít zklamaně. S rozloučením jsem potichu opustila pokoj.
"Proč já? Proč mi nikdy nic nejde tak jak by mělo?!" Sesunula jsem se po zdi. Teď už mi bylo jedno, že jsem se rozbrečela, nikdo tady nebyl, takže jsem se nemusela přemáhat a dělat, že jsem statečná, i když ve skutečnosti nejsem.
A tak jsem brečela a nejspíš i usnula, protože když jsem se probudila bylo 15:25, to znamenalo, že jsem tady byla něco přes hodinu.
Najednou mi došlo, že je něco jinak. Barvy, kterými jsem viděla svět nebyly světlé, ale tmavé a každý předmět byl jak ohraničený různými barvami.
Přičítala jsem to svému stále rozespalému stavu, jenže po opakovaném zamrkáním a protření očí se nic nezměnilo.
Už mi to přišlo podezřelý, poněvadž to ani po deseti minutách nijak nepolevilo a tak jsem se lopotně zvedla a chcíple se dovlekla k zrdcadlu.
Sakra! To se nedalo přehlídnout! I přes tmavé barvy jsem zpozorovala změnu v barvě svých očí. Už nebyly šedé jako normálně. Byly zeleno-modré, vycházelo z nich prazvláštní světlo a byly na nich jakési svítící znaky!
Znovu jsem několikrát zamrkala, abych se ujistila, jestli se mi to jen nezdá. Bohužel ne.
"Do prdele! Co to je?!" Zařvala jsem přes celý pokoj, u toho si vytáhla ty nejtmavší brýle, nasadila si je a rychle zamířila za Chloe.
Zaklepala jsem jednou, dvakrát, ale nikdo mi neodpověděl a tak jsem se vydala ji hledat jinam.
++++
Unaveně jsem se opřela o zeď. Prohledala jsem snad celý Centrum a Chloe nikde. Na chvilku jsem zavřela oči s tím, že si trochu odpočinu a pak ji zas půjdu hledat. To by mě ovšem někdo nesměl vyrušit...
"Hej, Tourová! Co tady děláš?" Zeptal se James.
"Jakto, že jsi vždycky tam kde jsem já? Ty mě snad sleduješ? A odpočívám." Řekla jsem a doufala, že si nevšimne mých slunečních brýlí. Nestalo se.
"Proč máš sluneční brýle? Vždyť je úplně zataženo." Bože, ten se musí na všechno ptát.
"Není to jedno?"
"Ne. Ukaž. S očima snad nic nemáš, ne?"
"To tě nemusí zajímat! A ne, nic s nima nemám!" Odpálkovala jsem ho a doufala, že mě přestane otravovat. Zase jsem se spletla.
"Jo, jestli s nima nic nemáš, tak si sundej ty brýle." Pokračoval James v našem dohadování.
Povzdechla jsem si. "Fajn, když to tak chceš vidět." Pomalu jsem si sundala brýle a nechala dopadat zbytky slunečních paprsků na svoje oči.
"Sakra, Tourová, cos dělala?" Zeptal se James a prohlížel si mě jak kdybych utekla z panoptika nebo co.
"Nic jsem nedělala! Už jsem tak vzbudila!" To už jsem doslovala zaječela, tak, že James radši kousek ustoupil, jako by se snad bál o své zdraví.
Chvíli na mě zamyšleně zíral. Možná se něco snažil vydolovat z té své děravé hlavy a nasadil u toho takový ten výraz alá Kde jsem to jenom viděl?
"Mhhm, počkej tady, něco vyskouším." Řekl a pak zmizel.
Ahojky, tak mám další kapitolku. :) Je to trošku zmatenější, ale snad vás to neodradí. ;) Nikou 🔱 ✨ 🌌 ⛎
