Další den po večeři jsem se ploužila po knihovně a zvažovala jeden velice důležitý krok. A ano, vím, že je to neslušný, ale tak nějak cítím, že se mi to bude hodit.
A o co jde? Chci se zeptat Chloe na její minulost. No řekněme, že z ní chci vytáhnout informace ohledně toho nového učitele a taky ohledně jí samé. Z toho jejich rozhovoru jsem totiž pojala silné podezření, že Chloe dřív byla zabiják a ten novej učitel taky.
Všechno by to vysvětlovalo. 1. Chloe nechtěla, aby se na to přišlo a tak nechtěla, aby tady učil. 2. On donášel informace zabijákům. 3. Nutil Chloe, aby se k nim vrátila.
To jsou myslím tři pádné důvody k tomu to minimálně zkusit. Sice vůbec nevím, jak se jí na to mám slušně zeptat, ale to vymyslím za pochodu.
Rychlým krokem jsem spěchala do Chloeinina pokoje a taky bych tam za tak jednu minutu dorazila, nebýt jisté mně osobně dost na nervy lezoucí osoba.
"Tourová, to se ti tak líbím, že do mě pořád vrážíš?" Zeptal se James, když jsem do něho nejmíň popáté vrazila. "Kdes vzal to, že se mi líbíš?" Vrátila jsem mu "urážku" a hodlala si jít po svých věcech.
"Nezapírej to, kdyby ne, nezírala bys na mě celý vyučovaní a dalších několik dní před tím." Sakra, tak tohle bylo ultra výstižný. Ale nepravdivý! No tak dobře..., nebudu se k tomu vyjadřovat.
"Tak to se pleteš, navíc, to samý bych já mohla říct o tobě." Řekla jsem a nasadila vítězoslavný úšklebek, který mluvil za vše. "Já si to aspoň umím přiznat." Řekl James, s rukama v kapsách a arogantním úšklebkem odcházel.
Zůstala jsem tam stát s otevřenou pusou a přemýšlela, jestli je to kvůli tomu, že mě šokovalo, že se mu líbím, nebo prostě žasnu na jeho neuvěřitelnou debilitou. Hned se mi v hlavě vyrojilo tolik nadávek, že by se z toho ten ***** nevzpamatoval.
"Ellie! Prober se, máš přece plán!" Zakřičel můj mozek a já se konečně vzpamatovala z šoku, za který mohl James a vrátila se zpátky do reality. S povzdechem jsem nasadila rychlý krok, díky němuž jsem za chvilku stanula před dveřmi. Stačilo jen zaklepat.
++++
"Á, Ellie, potřebuješ něco?" Zeptala se Chloe s úsměvem, který myslím rychle zmizí, sotva se dozví, na co se hodlám zeptat. "Já-Já se tě chci zeptat na něco ohledně hmm, tvojí ehmm, minulosti."
Vysáčkovala jsem ze sebe a Chloe znatelně zbledla a chvíli strnule zírala na mě a nic neříkala.
"Kolik toho víš?" Zeptala se nakonec. "Nic moc." "Tak pojď dovnitř a posaď se." Řekla ona a ukázala na židli, stojící naproti křeslu.
"Tak povídej." Vyzvala mě, já se nadechla a všechno jí vyklopila.
"Nemýlíš se, ale není to tak jednoduché, jak říkáš. Asi ti to převyprávím celý od začátku." Povzdechla si Chloe a pustila se do dlouhého vypravování.
"Stejně jako existuje společnost třinácti, tak existuje společnost zabijáků. Taky mají děti a mají zvláštní schopnosti, jako my, jenže jejich schopnosti mají za účel zabíjení. A já se bohužel narodila do takové společnosti.
Mým otcem byl zástupce velitele, tím pádem se těšil velkému respektu a všichni ode mě čekali, že budu jako on. Ale stal se přesný opak. Nenáviděla jsem zabíjení, svého otce, vlastně všechno, co souviselo se zabijáky.
Jednou k nám přivedli zajatce ze společnosti, jmenoval se Craig a já udělala snad největší chybu svého života, zamilovala jsem se do něj.
Dosáhlo to až do toho, že jsem mu pomohla dostat se ven a potom jsme spolu nějaký čas žili. Jenže on se změnil, začal být jako můj otec a já ho začala nenávidět.
Pokoušel se mě i zabít a tak jsem utekla do společnosti třinácti, zatímco Craig odešel k zabijákům. Takže jsme si prohodili místa, ale on se vrátil s historkou, že ho chytli zabijáci a měli ho jako vězně.
Všichni mu na to skočili, uvítali ho s otevřenou náručí a jen já znala celou pravdu, ale říct jsem to nemohla, protože on zas věděl všechno o mě a kdyby se ve společnosti dozvěděli, že bydlí se "zabijákem" vyhodili by mě.
A to jsem nechtěla, našla jsem si tu skvělé přátele a nemohla bych je opustit, tak jsem mlčela, trpěla ty jeho narážky a v duchu kula všemožné plány, jak ho donutit aby odsud vypadl.
Bylo to k ničemu. Nikdo na něho neměl jedinou stížnost. Ale jednoho dne mu přeskočilo a řekl, že chce žít normální život, sbalil si věci a odešel.
Mělo mi dojít, že se zase vrátil k zabijákům a donášel jim informace o nás a pak... pak je vyzradil na té výpravě, však ty víš, jak to skončilo.
Já můžu za to, že tvůj otec zemřel a nebyl to jenom on, bylo jich mnohem víc. A teď se vrátil aby se celá ta historie opakovala znova."
Ke konci vypravování Chloe skoro nemohla mluvit, jak se snažila zadržet pláč. Ani si neumím představit, co si musela prožít. Já bych nejspíš nedokázala žít celý život žila ve strachu z odhalení a v nenávisti ke své rodině.
"Myslím, že jejich další obětí má být nová generace to-" "To jsme my." Doplnila jsem ji, přičemž mi přejel mráz po zádech.
V tu chvíli mi došlo, že si starší neuvědomují v jaké situaci se právě nacházíme. Neuvědomují si, že se jim neubráníme tím, že budeme sedět na zadku. Musíme něco udělat, ale tentokrát to budeme my, kdo povstane proti zabijákům.
"Podle mě mají nějaký plán a bohužel pro nás jsme ho ještě neodhalili." Řekla Chloe a zadívala se do prázdna, jakoby se snažila na něco přijít.
"Ale není čas na to, se tím plánem zaobírat, stejně bychom na to nepřišli. Musíme se jim postavit." Řekla jsem a čekala na její odpověď.
"Ale vy proti nim nic moc nezmůžete. Neumíte na to dostatečně ovládnut svoje schopnosti. A oni jsou mitstři a zabíjejí už od svých 14." .
"Můžeme se zlepšit, natrénovat to, naučit se to ovládat." Chtěla bych aby mi na to Chloe něco řekla, ale ona jen sklopila oči a mlčela.
"A co když za svoji troufalost zaplatíte svými životy? Co bude pak? Jestli zemřete, skrachuje celé centrum."
"Ale za zkoušku to stojí."
Ahojky, omlouvám se, že jsem dlouho nepsala, ale nějak jsem to nestíhala 😯. Jinak vám děkuju, že čtete Společnost třinácti a doufám, že vydržíte až dokonce. Love ya 🔱 ❤ 🌌✨⛎ Nikou
