Nemohla jsem usnout, protože jsem pořád přemýšlela nad vším, co se dneska semlelo.
Co se týče Jane, tak žije. Je v komátu, ale žije. Dominique říkala, že už je z nejhoršího venku, ale bude ještě nějakou dobu trvat, než se probudí.
Další věc co mě tížila bylo to, že se starší nevrátili. To by mohlo znamenat, že mají nějaké problémy. Mohli je zajmout nebo zabít.
"Ellie?" "Hmm?" "Taky nemůžeš spát zeptala se Lucy. "Ne." "Já taky ne, víš, napadá mě, že tohle už možná není válka starších, ale naše." "Jak to myslíš, naše válka?" Zeptala jsem se.
"No tak se zamysli, starší už měli nějaký úkol a dokončili ho, nemyslíš, že je teď řada na nás? Ten problém se zabijáky se sám nevyřeší, buď přežijeme my nebo oni. A sama jsi viděla, co udělali Jane. Takhle to nemůže trvat do nekonečna, musíme jednat." Jakmile Lucy dokončila svoji myšlenku, donutilo mě to přemýšlet.
Možná měla pravdu. Možná toho věděla víc než já a možná viděla dál než my všichni. Ale jak to řešit? Co takhle svolat poradu? Možná je už na čase postavit se problémům a řešit je. ++++
Ráno jsem se probudila s Alisskou (ano, svoji kočku jsem pojmenovala Alisska) na obličeji. Bylo kolem šesté ráno a z venku byl kupodivu slyšet křik a nadávky. Vykoukla jsem z okna a uviděla Chloe a nějakýho chlápka, jak se hádají.
"Ty tady prostě učit nebudeš a hotovo!" Zakřičela Chloe. "A ty mi v tom jako zabraníš?" Zeptal se on posměšně. "Až se dozví, že jsi celou tu dobu donášel informace zabijákům, tak tě....!" "Tak mě co, co si myslíš, že mi můžou udělat? Jsou to děti, ty proti mně nic nezmůžou a ty to víš." Řekl on. Chloe se dívala do země, zjevně na to neměla co říct.
"Navíc ty sama jsi kdysi byla jedna z nás. Nechtěla by ses vrátit zpátky? Přineslo by ti to mnohem větší užitek než tohle." "Ne! Nikdy se nevrátím! Změnila jsem se. Víš kolik starších kvůli tobě přišlo o život? Třeba otec Ellie, matka Lary, její sestra a tak můžu pokračovat do nekonečna. Pro mě za mě si tu klidně uč, ale věř mi, že až zjistí, kdo jsi, zabíjí tě." Řekla Chloe otočila se na podpatku a odešla.
Co to sakra mělo znamenat?! A vůbec, kdo byl ten chlap? Začíná to být celý zamotaný. Všechno tohle mi vířilo hlavou, když jsem šla na snídani.
"Lucy?" "Hmm?" "Můžeme svolat poradu?" "Ne, to musí James. Ale můžeš mu říct, proč ji chceš svolat a on to zváží." Bohužel mi nezbývalo, než za ním jít a zeptat se ho. Ach jo, to bude trapas. Naštěstí stál zrovna sám u sloupu a ležérně se o něj opíral.
"Jamesi?" "No?" "Mohl bys prosím svolat poradu?" James tázavě nadzvedl jedno obočí. "Proč?" "Kvůli zabijákům. Musíme s tím začít něco dělat, nemyslíš?" James vypadal, že můj návrh zvažuje, ale těžko říct, co se mu zrovna honí hlavou.
"No ano, uvidíme, co na to řeknou ostatní." "Díky." Řekla jsem a omylem se podívala nahoru. Naše oči se střetly. Chvíli jsem mu zhypnotizovaně zírala do těch jeho hnědých očí a pak sklopila zrak. Nechápu to. Obvykle, když se někomu podívám do očí, tak to na mě žádný vliv nemá, ale tohle? Bylo to až neuvěřitelně nepříjemné a ještě ke všemu jsem byla úplně rudá.
"J-jo, tak já už půjdu." Řekla jsem a chystaje se k odchodu jsem na jeho tváři zahlédla pobavený úšklebek. "Ahoj Tourová." Řekl a šel si po svých záležitostech.
++++
Porada byla vyhlášena na 23:00, takže i po vyučovaní mi zbývalo hodně času. Za tu dobu jsem se nejmíň pět krát přistihla, že myslím na Jamese a štve mě to. Co na něm vidím? Na to je jednoduchá odpověď: nevím. Možná ty oči, možná něco jiného.
"Hej Ellie, nechceš se jít podívat za Jane? Už je vzhůru." Zeptala se Lucy a tím mě vytrhla z mého zamyšlení. "Jo, jdeme." Řekla jsem a šla společně s Lucy na ošetřovnu.
Jane vypadala strašně, na obličeji měla samé škrábance, byla bílá jak stěna, ale celému tomu děsivému vzezření vévodil slabý, přesto upřímný úsměv.
Všichni jsme tam s Jane byli asi ještě další dvě hodiny a pak Dominique řekla, že musí odpočívat. Úplně mě dopálilo, že na mě James celou tu dobu nepokrytě zíral a pokaždé, když jsem se ho pokoušela "zabít" pohledem nasadil takový hrozně hezký-. Co to melu?! Hrozně arogantní úsměv.
++++
Je přesně 23:00 a my se s Lucy, Chanel, Larou, Clarou a Dominique plížíme jak nějací zloději, na naši tajnou poradu. Ano ta porada byla na ošetřovně, protože bez Jane bychom se nemohli pořádně domluvit.
Ve chvíli, kdy jsme dorazily, porada začala. "Takže lidi, jsme tu proto abychom prošetřili jistý návrh: vzít věci do vlastních rukou a sami se pokusit vyvraždit zabijáky." Jakmile to James dořekl, místností se rozlehl šum mnoha hlasů, které spekulovaly o právě vyřčeném návrhu.
"Je tady někdo, kdo k tomu chce něco říct?" Zeptal se James. "Já." Přihlásila se Lucy a vzápětí pokračovala. "Vemte si to tak, starší měli za úkol vytvořit jednotné místo pro všechny jako my a to se jim povedlo, co když úděl vyvraždění zabijáků není na nich, ale na nás? Co když už je na čase řešit problémy, nemůžeme přece do nekonečna nechat starší aby všechno dělali za nás."
"To je pravda." Ozval se Nathan, který seděl vzadu společně s Chanel. "Souhlasím." Zachraptěla Jane, která poprvé za celý den promluvila.
Skvělé. Lucyin návrh nejspíš na všechny zapůsobil, protože nikdo nebyl proti. Ovšem i pro mě tu zůstávala nezodpovězená otázka: Co všechno budeme muset udělat, abychom je vybili navždy. Budeme se muset naučit bojovat, střílet z pistole a možná, i zabít.
Nedokážu si samu sebe představit vraha. Nemám na to žaludek, zabít někoho, to není jen tak. Představte se, že jediným výstřelem můžete ukončit něčí život. Jen jeden výstřel a pak už z člověka nezbyde nic než tělo bez duše.
Život je jako bublinka, stačí náhoda a už nejste. Nemůžu být vrah.
"Schváleno!" Tohle jediné slovo změní celý můj život.
Ahojky, tak tady mám další kapitolku, doufám, že se vám bude líbit. Jinak děkuji všem za podporu. Hezký večer ⛎🌌✨🔱 Nikou
