Rozespale jsem zamžourala do tmy, která mě obklopovala kolem dokola. Už zase nemůžu spát. A proč? To je jednoduché. Kvůli výpravě.
Má být za dva týdny a mě pořád přijde, že všechny moje bojové jsou vcelku mizivé, teda až na tu střelbu, ale to zas nechci použít. Jen v případě krajní nouze, i když se dost bojím, že to bude jaksi pořád.
Ani nevíte, kolikrát jsem z toho chtěla vyvlíknout, kolikrát jsem chtěla utéct, ale nedokázala jsem to.
Připadala bych si pak jako zrádce, protože jsem svoje přátele nechala ve štychu a myslím, že by mě to tížilo dokonce života.
S povzdechem jsem se vyhrabala z postele a následně s úlekem zjistila, že jsem usnula v šortkách a tričku. "Áách jo. Tohle je čím dál horší." Zanadávala jsem potichu a se vykradla ven rovnou do záhrady.
Sedla jsem si na svoje oblíbené místo a přemýšlejíc čekala na východ slunce.
Často myslím na mamku. Na to jak se jí daří a tak, ale hlavně na to, jestli vůbec žije. Neumím si představit, co bych dělala, kdybych zjistila, že mamku zabili.
"Hej, tohle je moje místo, vypadni!" Otočila jsem se za hlasem a uviděla Jamese pachtícího se po cestě rovnou sem. "Aha, to seš ty. Promiň." "Ahoj, co ty tady?" Zeptala jsem se i přesto, že to bylo docela zřejmé.
"No šel jsem se projít, protože se nudím." "Hmm, tak to jsme dva. Myslíš, že starší ještě žijou?" Zeptala jsem s nadějí, že na to má jiný názor než zbytek Centra.
"Popravdě, už tomu moc nevěřím, myslím, že nejsou živí všichni, ale kdo ví." Řekl James a zadíval se na obrzor.
"Mimochodem Ellie, co víš o Craigovi?" "Já? Je to zabiják, který byl dřív ze Společnosti a taky myslím, že ho sem nasadili jako špeha, nebo tak něco. Proč?" Zakončila jsem výčet informácí o Craigovi snad tou nejhloupější otázkou, která mě napadla.
"Tak jsem se nepletl. Byl mi nějak povědomej." Tak tohle mě zarazilo. "Jak povědomej, vždyť ho nemůžeš znát." "Ale jo, je mu 24 let, znal se s tátou, ale to mu ještě nepřeskočilo." Řekl James s povzdechem.
"A co si myslíš o té výpravě?" Optala jsem se ještě rozhodnutá, že ho už neotravovat dalšími mými hloupými otázkami.
"Já ani nevím, ale mám strach , že to nepřežijeme všichni. To si ani neumím představit. Radši na to ani nechci myslet." "Alespoň víme, kde to Sídlo mají." Snažila jsem se myslet optimisticky, ale moc mi to nešlo. Vždycky jsem byla pesimista. A nejspíš to tak zůstane.
"Hmm, když myslíš." Povzdechl si James. "Jo myslím." Usmála jsem se a opřela si hlavu o jeho rameno.
++++
Museli jsme tak sedět opravdu dlouho, protože slunce už dávno vyšlo, i když já to teda ani nepostřehla.
Bylo tu úplný ticho, takže uslyšet něčí kroky, které se směrem k nám přibližovaly, nebylo nijak těžké.
"Hej, slyšíš to taky?" Zeptala jsem se potichu, ale žádné odpovědi se mi nedostalo. A za chvilku mi došlo proč. Stačilo se jen podívat na Jamese.
"To nemyslíš vážně! Tos fakt musel usnout?! Zrovna teď, když se děje něco důležitýho!" Za tichého nadávání jsem do něho dloubala loktem a on furt nic. A právě v té chvíli mě to přestalo bavit.
Dala jsem mu opravdu hodně silnou ránu do žeber, doufaje, že nemá nic zlomeného. "Jau! To bolelo. Jestli mě takhle budeš budit pořád, tak se té výpravy ani nedožiju." Zabručel James mnoucí si svoje žebra.
"Ale jdi, to tě vůbec nemohlo bolet. Nemůžu za to, že jsi hrozná citlivka." Odbyla jsem ho a vzápětí pokračovala.
"Navíc, ty to neslyšíš?" "A co jako?" Zeptal se a zaposlouchal se do raního ticha. "Ty kroky! Co asi!" "Aha, tohle. Jde to od fontány, jdem tam?" Navrhl James a já přikývla.
Pomalu a "potichu", což se v mém případě říct nedalo, jsme se tam plížili. Ten člověk, ať už to byl kdokoliv, musel být buď kompletně hluchý nebo musel mít nějakou dost vážnou poruchu sluchu, aby si ničeho nevšiml.
"Ale to nemůžete myslet vážně! Vždyť ty děcka jsou úplně tupý! Nemáte se čeho bát, nic vám neudělaj, jsou neschopný a kromě těch svých schopností nic neumí." Ječel Craig do telefonu a vztekle přecházel sem a tam, zatímco my se krčili za nějakým křovím.
"Teď se nehýbej." Řekl James. "Proč?" "Uvidíš." Odbyl mě tentokrát James a natáhl ruce.
Chvíli se nic nedělo, ale pak se ke Craigovi a nám začaly sbírat velké a neprostupné chuchvalce mlhy.
Craig vytřestil oči a se slovy "Co to do prdele je?!" ho úplně obklopila mlha.
Za chvilku mlha opadla a já uviděla Craiga nehybně ležet na zemi.
"Sakra, Jamesi, tys ho zabil!" Zaječela jsem a začala totálně panikařit. "Tourová, neblázni. Vypadám snad jako vrah? Jenom jsem ho uspal, probere se tak za hodinu."
"Hádám, že ho chceš odnýst k ostatním a potom ho nějak vyslýchat." Optala jsem se pro jistotu, doufaje, že se s ním nebudu muset nosit, ale James jenom přikývl.
A tak jsme se do toho dali. Nejprve ho James prohledal, jestli nemá zbraň. No samozřejně že měl. A ne jenom jednu. Našli jsme u něj dva nože a jednu pistol. A já jsem mu pro jistotu zabavila jeho mobil.
Potom jsme ho museli odnést, já za ruce a James za nohy. Teda musím říct, že byl mnohem těžší, než vypadal, aspoň mě přišlo, že musí vážit nejmíň sto kilo.
Ale teď jsem ho i trochu litovala, protože jak jsme ho nesli, tak utržil tolik ran do hlavy, že už bych se ani nedivila, kdyby se vůbec neprobral.
Sice by to mnohé vyřešilo, ale my ho bohužel nutně potřebujeme živého.
++++
"Už jenom kousek." Vydechla jsem úlevně a pootevřela dveře do jídelny.
Jakmile jsme vešli, nastal další trapas. Ukázalo se, že jsme oba zapomněli na poradu, která se přesunula na ráno, a které se měla zúčastnit i Chloe.
Takže si asi umíte představit, jak to vypadalo, když jsme tam vpadli a nesli mrtvolně vypadajícího Craiga.
Lara překvapením upustila vidličku a Chloe vytřeštila oči se slovy: "Co to má znamenat?!"
Ahojky, tak mám konečne další kapitolku. A omlouvám se, že jsem dlouho nic nepřidala, ale měla jsem zdravotní problémy a neměla jsem náladu na psaní. Tak doufám, že se líbí. Nikou 🔱 🌌 ✨ ⛎
