Ellie
Bylo mi do breku, už zase. Další den ve škole byl stejný jako všechny ostatní, strašný. Další den plný spolužáků, kteří se mi pořád posmívají, pořád mi nadávají a dělají mi různé naschvály.
Tak třeba dneska, Adam a jeho parta mi rozmontovala židli a polili ji lepidlem. Samozřejmně, že pode mnou ta rozmontovaná židle rupla, já hodila na zem držku jak něco, což bylo dost bolestivé, poněvadž to sedátko od židle jsem měla přilepený k zadku.
Všichni se mi smáli, učitelka mi řekla, že mám do zítřka donést 500 Kč na opravu židle a jestli ty peníze nedonesu, tak mi dá důtku za ničení školního majetku.
To by se ještě dalo, zažila jsem i horší věci. Ale ono jim to asi nestačilo. Když skončila škola a já byla šťastná, že se mi už nic nestane. Chyba! Jenže jakmile jsem se ocitla pod římsou, ucítila jsem na hlavě studené plesknutí. Byla jsem celá mokrá, takže mi hned docvaklo, co se stalo. Emma Rodgersová, nejpopulárnější holka ze školy mě polila vodou. Už zase, tenhle kousek už opakuje celou věčnost, jen kdyby to byla obyčej
ná voda.
Tohle byla voda se sirupem! Pane Bože! Všichni se mi začali smát a začali si mě fotit. Snažila jsem se nebrečet, ale marně. Už jsem to nevydržela, rozběhla jsem se směrem k našemu domu a bylo mi jedno, že je to odtud tak pět kiláků.
Celou cestu jsem brečela, tohle už dlouho nevydržím, už to nezvládám. Krajina mi ubíhala před očima, nikde nikdo. Nikdo, kdo by mi mohl ublížit.
Proč mě všichni tak nenávidí? Je to kvůli mým vlasům? Nebo kvůli příjmení? Tyhle myšlenky mi ostatně vrtají hlavou každý den
Za asi dvě hodiny jsem dorazila domů. Nikdo nebyl doma a tak jsem vyběhla po schodech do svého pokoje a svezla se na postel. Stočila se do klubíčka a usnula.
O pět hodin později.......
Protřela jsem si oči, byla tma. To jsem spala tak dlouho? Bylo 19:30 takže mamka už by měla být doma a tak jsem se šla podívat, jestli tam je. "Mamí?" Zakřičela jsem. Ticho. Nikdo mi neodpověděl. "Mamí?" Zkusila jsem to ještě jednou, se stejným výsledkem. Začínala jsem se docela bát. Pro jistotu jsem se šla ještě podívat do mamčiny ložnice, jestli náhodou nespí.
Nic. Nebyla tam. Do háje. Mamka nikdy nechodí pozdě. Zdešeně jsem se rozhlížela po pokoji a v tu ránu jsem zahlédla bílý papírek na jejím nočním stolku. Vzkaz byl adresovaný mě. Děsilo mě to čím dál víc, ale přesto jsem si ten vzkaz přečetla.
Stálo v něm:
Ellie, zachraň mě, prosím!!! Jsem v lese, na našem tajném místě. Přijď tam, prosím!!! Jinak mě zabijou!!! Prosím!!! Rychle!!!
Máma
"Co to má znamenat?! Kdo chce mamku zabít?!" Zašeptala jsem pro sebe. Co teď, mám jít hledat mamku? Sama? Mám volat policii? Přemýšlela jsem v duchu, když se stalo něco zvláštního.
V mysli se mi zase zjevila kratičká scéna z přítomnosti. Bylo to v lese na našem tajném místě. U jednoho stromu seděla spoutaná moje máma a kolem ní stáli lidé v černých pláštích. Jeden z nich jí přiložil hlaveň pistole, kterou držel v ruce ke krku a zašeptal: "Selline, tvojí dceři dochází čas, nemyslíš?"
Vidina se rozplynula a já pochopila, že se tam musím vydat. Bezmyšlenkovitě jsem v kuchyni čapla malý nůž a vyběhla zadním vchodem ven. Rozhlédla jsem se a rozběhla se do lesa. Věděla jsem přesně, kde je moje máma, protože na to tajné místo mě brala vždycky, když mě něco trápilo.
Cestu jsem skoro nevnímala, myslela jsem jen na to, že se mámě nesmí nic stát. V tu chvíli jsem do někoho plnou parou narazila a dotyčná osoba odlétla o pár metrů dál.
Jen co jsem se vzpamatovala z prvotního šoku, rozběhla jsem se k osobě, kterou jsem srazila k zemi. Byla to nějaká holka s fialovými vlasy, kterou jsem nikdy neviděla. "Strašně se omlouvám. Opravdu jsem nechtěla. Nedávala jsem pozor na cestu." Omlouvala jsem se jí a vytáhla ji na nohy. "Nic se neděje." Opověděla ona a pozorně se na mě zadívala. "Co tady děláš?" Zeptala se mě. Nevěděla jsem jestli to mám říct úplně cizímu člověku, ale ona ve mně vzbuzovala pocit, že jí můžu věřit, tak jsem jí to prostě vyklopila.
Udiveně na mě zírala a pak zeptala: "Ty jsi dcera Selline Tour?" "Jak to víš?" Zaječela jsem, protože tohle už na mě bylo fakt moc. Když v tom mě ta holka popadla za ruku a někam mě táhla.
"Co to děláš?!" Zaječela jsem. "Pusť mě." "Ellie, tvojí mámě hrozí velké nebezpečí. Ti lidi, které si viděla v té vidině jsou zabijáci, zabíjí lidi jako jsme my. Lidi se zvláštními schopnostmi. Ty i tvoje máma jste jedny z nich, proto ji chtějí zabít." Když fialovovláska dokončila svůj monolog, položila jsem jí další otázku: "Takže já mám opravdu zvláštní schopnosti?" "Jo."
Odpověděla ona. "Takže ty jsi Ellie?" Zeptala se mě. "Jo. A ty?" "Já jsem Lucy, Lucy Walker a taky mám zvláštní schopnosti. Umím vidět věci, které jiní nevidí. Už mi věříš?"
Nevěděla jsem jestli mám Lucy věřit, ale nic jiného mi nezbývalo. "Věřím. Pomůžeš mi?" Zeptala jsem a doufala, že to neodmítne. Alespoň bychom na ty zabijáky byly dvě. "Že váháš." Rozzářila se Lucy. "A nebudu sama." Dodala.
"Cože?" "To ti vysvětlím jindy, teď musíme pomoct tvojí mámě." Řekla a my se obě rozběhly na ono místo v lese.
Za pět minut jsme je uviděly. Jeden z těch zabijáků se naklonil k mamce a ušklíbl se. "Selline, mám takové neblahé tušení, že tvoje dcera nepřijde. Co myslíš? Pořád doufáš?" Mamka se všemožně kroutila, ale nebylo jí to nic platné.
Když se ten chlap chtěl mámu zastřelit, vynořily jsme se z poza stromu já a Lucy. "Pusťte ji!" Zakřičela Lucy. Chlap s pistolí se otočil k nám a falešně se zasmál. "A to se jako mám bát dvou malých holek. Ó už se bojím." Jeho společníci se dali do smíchu a nevypadali, že hodlají přestat.
"Ale my nejsme samy." Prohlásila Lucy s triumfálním ušklebkem. "Co tím myslíš?" Zeptal se s úsměvem, který mu najednou zmizel ze rtů. Vystřídal ho výraz zděšení. Zaraženě jsem se otočila dozadu a spatřila jsem asi dalších dvacet lidí s pistolemi. Zabijáci se po sobě vyděšeně podívali a v tu ránu zmizeli.
Na nic jsem nečekala a rozběhla se k mamce, která strachy omdlela. Lucy se rozběhla za mnou. Začaly jsme mamku rozvazovat a já se nemohla nezeptat na další otázku: "Lucy, kdo jsou ti další lidé?" "Jsou jako my, taky mají zvláštní schopnosti."
Najednou jsme za sebou zaslechly zakašlání. "Ehmm. Ty jsi Ellie Tour?" Byl to nějaký muž s černými vlasy a zelenýma očima. "A-Ano, to jsem já. Pomůžete prosím mamce? Ona totiž asi omdlela." "Jistě, vezmeme ji do Centra. A ty Ellie pojď taky, musíme ti toho hodně říct. Nebo spíš Lucy ti všechno vysvětlí." Po očku jsem se podívala na Lucy, která na mě spiklenecky mrkla a kývla hlavou.
"Dobře." Řekla jsem a muž se usmál a odešel.
Tak to je první kapitola mojí první knížky. Prosím pište mi svoje názory abych to mohla vylepšit. :)
Nikča
