Byl večer, pršelo. Všude se táhly cáry mlhy a mně přišlo, že ono počasí jako by vystihovalo moji momentální náladu.
Zrovna teď jsem stála na verandě u jídelny, pozorovala kapky deště, od nihž mě dělila jen šikmá stříška.
"Jak tohle všechno dopadne?" Ptala jsem se v duchu sama sebe a svůj pohled směřovala k zachmuřenému nebi.
Zemřu? Nebo přežiju?
V životě bych si nepomyslela, že mě takové otázky budou trápit tak brzo. Připravili mě o tátu o mámu a teď mi vezmou i můj život. Proč je osud tak nespravedlivý? A ne jenom ke mně.
Přestava, že skončím úplně stejně jako můj táta mě donutila se ironicky usmát.
Jako bych celou tu dobu, co jsem tady byla jenom spala a až teď se probrala. Probrala do kruté reality.
"Omlouvám se tati, ale... nejspíš tě nepomstím." I přesto, že jsem to řekla poměrně nahlas, zaniklo to ve zvuku padajících dešťových kapek.
Nepřítomným pohledem jsem deštivou krajinu před sebou a když jsem vedle sebe zaslechla něčí kroky, nevěnovala jsem jim žádnou pozornost.
Teď jsem chtěla být prostě chvíli sama. Sice jen z toho důvodu, abych se mohla utápět v sebelítosti, nebo abych si mohla v klidu zadepkařit, ale i tak.
V duchu jsem proklínala ten den, kdy jsem se sem dostala, kdy jsem poznala všechny ty lidi tady, včetně Lucy, Jamese nebo Lary.
Když se nad tím zamyslím, to už bych měla lepší vyhlídky na spokojený život ve škole pod jednou střechou s těmi kretény, kteří se mnou chodili do třídy, než tady, kde je víc než jasné, že za nějakých 48 hodin natáhnu bačkory.
"Hledal jsem tě." Ozval se vedle mě James potichu. "Proč?" Otázala jsem se hloupě, bez toho, aby mě zajímala jeho odpověď. "Abys nevyvedla nějakou blbost." Odpověděl suše a já se ani neobtěžovala zvednout hlavu jeho směrem.
"Nad čím přemýšlíš?" Co je tohle zase za otázku?! "Co bys řekl?" James se zamračil. "Lituješ toho, že jsi sem přišla?" Zeptal se a věnoval mi dost nepěkný pohled.
"Když to víš, tak proč se mě na to ptáš?!" Řekla jsem to trochu hlasitěji, než bych chtěla.
"Víš ty co? Jsi strašně sobecká! Nejsi jediná kdo se bojí o svůj život, ale ty bys nás v tom klidně nechala, jen abys měla jistotu, že ti nikdo nic neudělá! Myslíš jenom na sebe! Nikdo odsud pro tebe nic neznamená! Opravdu nechápu, jak se mi mohl líbit někdo jako ty!"
Tak tohle jsem opravdu nečekala. Bylo to, jako bych dostala facku, pořádnou. A ještě horší na tom bylo, že když jsem se nad jeho slovy zamyslela, tak měl pravdu, většinou.
Nastalo takové to hloupé ticho, i když mně to tak nepřipadalo, protože mi srdce tlouklo tak hlasitě, že jsem myslela, že buď dostanu na místě infarkt, nebo mi vyskočí z hrudi.
Byla jsem na něj tak strašně naštvaná. A nejspíš proto jsem udělala něco, co jsem ve skutečnosti vůbec nechtěla.
Otočila jsem se a vlepila mu tu nejsilnější facku, jaké jsem jen byla schopná.
"Co ty o tom vůbec víš?! Ty sem odjakživa patříš a máš silné schopnosti, ale já? Já skoro nic neumím a už od začátku mám pocit, že sem úplně nepatřím! Nic o mně nevíš!" Zakřičela jsem na něj a stěží zadržovala slzy.
Hned po tom jsem se otočila a rozběhla se do pokoje. Celou cestu jsem probrečela.
V pokoji naštěstí nikdo nebyl, takže jsem mohla brečet dál, bez toho, abych někomu něco vysvětlovala.
Bylo mi hrozně, tak jako nikdy. Nic, co mi kdy provedli ve škole, se nemohlo ani rovnat tomu, co se stalo teď.
A tak jsem jen brečela a brečela.
