"No, byla to více méně taková hloupost, nejspíš." Kývla jsem, jakože chci slyšet víc a tak Lara pokračovala.
"Když jsme byly menší, mohlo nám být tak čtrnáct. Byly jsme taková trojička, myslím jako já, Mellisa a Tina.
Ty dvě byly nejlepší kamarádky a já byla spíš takový třetí kolo u vozu. No ale to je jedno.
Tina z nás byla nejhezčí a taky si jako první někoho našla, mě to bylo úplně jedno, ale jak jsem zjistila, tak to byl Mellisin nejlepší kamarád a ona začala dost hodně žárlit.
Takže jí ho z čirého principu přebrala, samozřejmě, že se pak s Tinou pohádala.
Tina do toho ovšem zatáhla i mě s tím, že jsem s Mellisou proti ní. Na závěr to skončilo tak, že já jsem se ještě pohádala s Mellisou a nakonec se Tina přidala k Zabijákům.
Úplně jsme se přestaly bavit. Mellisa se přidala k Nestraným, já ke Společnosti.
Skončilo to, když jsem se dozvěděla, že Tinu zabil jeden ze Zabijáckých odstřelovačů. Nikdy jsem se nedozvěděla proč a za jakých okolností."
Lara se snažila znít lhostejně a kdybych ji vůbec neznala, tak bych tomu i uvěřila, ale přece jenom dva měsíce nejsou zas až tak krátká doba. V jejím hlase byl nepatrný podtón smutku a ještě méně patrný podtón zloby.
++++
Znuděně jsem pozorovala kapky dopadající na okno. A víte, jak jsem se cítila?
Naprosto na dně. Jednak na mě pořád podvědomě doléhala tíseň z toho, co se stalo Tině. A navíc jsem zjistila, že ty zkoušky z našich schopností, nebudou tím stylem, jakým jsem si to fantazírovala.
Já si bláhově myslela, že prostě ukážeme svoje schopnosti a konec. Naivní, já vím.
Ale ono to budete, tak, že nám vyberou soupeře a my s ním budeme muset bojovat, dokud se prostě nevzdá.
Jako s prominutím jakej magor tohle to vymyslel? Že já se ještě ptám. Byl to Craig. Ale upřímě se divím, že mu to Chloe nezatrhla.
++++
Zrovna jsem seděla s Lucy na palandě a poslouchaly písničky, když se ozvala hrozná rána, která otřásla i s Lucyinou palandou.
"Co to je?" Zeptala jsem se a Lucy začala pomalu slézat z palandy. "Jde to odněkud ze sklepa. Jdeš taky?" Zeptala se ona a já v ten moment začala proklínat její zvědavost.
Co se mě týče, jsem hrozný strašpytel, bojím se úplně všeho a je zázrak, když se na noční cestě na záchod, nebo vlastně komkoliv, neleknu vlastního stínu.
Ale co mám dělat, když se teď tady sama asi zblázním strachy? Z toho vyplývá, že mě osud asi opravdu nemá rád, protože zase nemám na výběr.
"Jo, už jdu." Vysoukala jsem ze sebe a radši si pospíšila za Lucy, která už byla v půlce cesty ke schodišti.
Zbytek cesty ke sklepu jsem mlčela u toho se snažíc dávat pozor na cestu, abych někam nespadla nebo do něčeho nenarazila, to bych si totiž asi připadala ještě víc trapně, než teď. Nejspíš by tu taky byla vysoká pravdepodobnost, že se studem propadnu do země. I když to mi teď připadalo jako nejlepší řešení.
Já prostě nechápu, kde všichni berou ten ledový klid a odvahu. "Hmm, Lucy, neměly bychom někoho zavolat, jako Keren nebo Chloe?" Zeptala jsem se v naději, že by mě snad poslechla.
Nestalo se, jak typické.
"Ale jdi. Uvažuj logicky, co tak hroznýho by v tom sklepě mohlo být, že bychom si s tím nedokázaly poradit samy?"
Sice to pronesla jako otázku, ale moje odpověď ji nezajímala ani v nejmenším.
"Správně, nic. Takže tam prostě půjdeme, podíváme se, co způsobilo tu ránu a půjdeme zpátky." Řekla rozhodně a vzala za kliku.
Konkrétně v tomhle sklepě jsem nikdy nebyla. Bylo tu temno, zatuchlý vzduch, ve kterém byla cítit vlhkost. Pod každým naším krokem nepříjemně zaskřípala podlaha.
Všechno tohle tomuto místu propůjčovalo tajemnou až děsivou atmosféru, vůbec se mi to nezamlouvalo. Ale to jsem ještě netušila, co přijde potom.
Došly jsme až k dalším dveřím, i ty Lucy bez váhání otevřela.
Před námi se objevil sotva zřetelný tunel, který osvětloval pouze dlouhý, sem tam natržený řetěz blikajících žároviček.
Naše další kroky směřovaly dolů do tunelu, poněvadž jsme zjistily, že tam vede až někde ve tmě končící schodiště.
Znova jsem sebou trhla, protože už nejmíň po páté vypadl proud a mě zase zahalila úplná důlní tma.
Naštěstí se zase brzo rozsvítilo aspoň nějaké to světýlko a my tak mohly do dalšího výpadku čvachtat dál.
Ano, dole na konci tunelového schodiště byla voda po kolena a zima jako v márnici. (Ne, že bych tam někdy byla.)
"Lucy, tohle nemá smysl. Asi do vody zřítila část nějaké tady z těch cihlových stěn. Pojďme zpátky." Řekla jsem naléhavě a doufala, že mě alespoň jednou poslechne.
Není tak úplně pravda, že mě nezajímalo, co by mohlo být na konci tohohle tunelu, ale můj strach byl větší, takže tu přirozenou lidskou zvědavost z velké časti přebyl.
"Hele, už jsme skoro na konci, jestli tam nic nenajdeme, půjdem zpátky. Souhlas?" Navrhla ona a i když se mi to moc nelíbilo, tak to bylo lepší než nic.
Ještě chvilku jsme se brodily vodou a já náhle o něco hodně velkého zakopla.
Následkem toho jsem se potopila do vody a ta věc se na mě svalila. Bylo to sice měkký, ale strašně těžký, až tak, že jsem se z pod toho nemohla dostat.
V tu ránu vypadl proud. Zase ta hrozná tma. Začala jsem panikařit a dusit se.
Nevím jestli za to dušení mohla ta voda nebo strach z možnosti, že se utopím.
Tak počkat! Musím myslet a přestat panikařit!
Přece se nemůžu utopit ve vodě sahající mi po kolena, když umím plavat! Nějakým záhadným způsobem jsem se přetočila na čtyři a podařilo se mi hlavu zvednout nad hladinu tak, abych se mohla nadechnout.
Problém číslo jedna vyřešen.
Tak dál. To, co na mně leží, ať je to co chce, přece nemůže být tak těžký, abych to nedokázala zvednout. Vší silou jsem do toho vrazila zády a opravdu se to ze mě za chvilku s hlasitým šplouchnutím sesunulo do vody.
Nahmatala jsem to a chytla se toho, abych se mohla postavit, ale zrovna se rozsvítil proud.
Úlevně jsem si oddechla. Můj pohled se vzápětí stočil k mojí "opěrce".
Šílený jekot, který mi následně vyšel z úst prořízl to ticho všude okolo a jako děsivá ozvěna se stále vracel.
Ale to už jsem padala do vody, která se nade mnou zavřela. Dál byla jen černočerná tma.
Ahoj, omlouvám se, že jsem dlouho nevydala novou kapitolu, ale snad mě omluvíte, když jsou ty prázdniny. ☺ Přeji vám hezkou dovolenou a príma zážitky.
Nikou 🔱 🌌 ✨ ⛎
