"Jedno čokoládové latte, prosím," vlídně jsem se usmála na baristu za pultem, který se s pokývnutím hlavy a otázkou A Vám, pane? pustil do přívpravy našich káv. Nakonec jsme se s Niallem dohodli, že si kávu vezmeme s sebou a půjdeme se projít do nedalekého parku a Deo slíbil, že nás počká na druhé straně onoho pozemku.
"Čokoládové latte s sebou, pro krásnou slečnu," barista zopakoval moji objednávku a svůdně se usmál, nebyl to však můj typ. Já jsem na modrooké blonďáky, co stojí vedle mě, než na snědé tmavovlasé mestiky, "a budu to 3 dolary a 35 centů." Jakmile dořekl cenu kávy, Niall se začal hrnou ke kase s tím, že to zaplatí, ale já ho předběhla tím, že jsem mu podala svou debetní kartu.
Jakmile jsme oba měli své horké nápoje, vydali jsme se v tichosti přes rušné ulice. Než jsme však stihli projít branou ohraničující území, na kterém se park nachází, můj kelímek zel prázdnotou. Bohužel ale nebyl v naší blízkosti nějaký odpadkový koš, a já byla tím pádem nucena si svůj kelímek táhnout.
"Můžeme si sednou?" Otázal se blonďák vedle mě. "Prosím," dodal tiše po chvíli. Bylo na něm vidět, že trpí, a že jej velmi trápím, ale já se taky trápila. Já jsem tak koho podvedl s nějakou španělskou umělotinou. Nakonec jsem mu však odpověděla jemným přikývnutím mé hlavy.
V tichosti jsme si sedli na první lavičku. Niall se zapřel lokty o kolena a hrál s kelímkem, který držel ve svých rukou. Nejspíš byl už také prázdný. Trpělivě jsem vyčkávala, co řekne. Neměla jsem v plánu tenhle rozhovor začít. Já totiž nebyla ta špatné - dobře, možná trochu i jo, neměla jsem odjíždět do Austrálie, ale to by se nestalo, kdyby se on neotočil za první sukní, který kolem něj prošla.
"Proč?" Zeptal se po chvíli, a musím se přiznat, že mě tím trochu vyvedl z míry. "Proč jsi utekla?" Podíval se na mě smutně. Já si svou ledovou masku však nechala.
"Tu samou otázku bych mohla položit já tobě," můj hlas zněl drsněji, než jsem původně chtěla, "proč jsi mě podvedl? Nebo ještě líp, proč jsi se mě ani nepokus zastavit?"
"Já tě nepodvedl," zvedl hlas. Na tohle jsem u něj rozhodně zvyklá nebyla. Tak nějak mi to připomnělo to, co se dělo v mé škole. "Možná to tak vypadalo, ale to je všechno. Becky je moje kamarádka. Nic víc, nic míň. Je mi líto, že to vnímáš jinak."
"Kamarádka?" Můj hlas vystřelil o oktávu víš. Možná, že jsem teď zněla jako nějaká bláznivá žárlivka, ale ruku na srdce, kolik z vás by se zachovalo stejně? "Definuj mi slovo kamarádka, jelikož očividně ho každý chápeme jinak. Jelikož moji kamarádi nechodí otvírat moje vchodové dveře v ručníku!" Vykřikla jsem rozhořčeně.
"Možná proto, že žádné kamarády nemáš," vpálil mi do obličeje Niall. Tohle bylo i na mě příliš. Se slzami v očích jsem se postavila a vydala se na druhý konec parku, kde v autě čekal Deo.
"Můžeš mě prosím odvést zpět na letiště?" Vydala jsem ze sebe tiše a zároveň se snažila tlumit vzlyky. Nejspíš vytušil, jaký je jeho bratranec kretén, a tak bez toho, aby na něj počkal, vyrazil opět vztříc Sydney. Najednou jsem již nechtěla dál utíkat. Jediné co jsem teď chtěla, bylo babiččino objetí a dědovi výhružky, že ho zabije. Letenku jsem si tedy z New Yorku změnila na Lodnýn. A světe div se, Niall letěl se mnou. V tu chvíly mi bylo úplně jedno, jak se z parku na letiště, když Deo byl celou tu dobu se mnou.
***
"Ahoj!" Zakřičela jsem, jakmile jsem otevřela vchodové dveře. Což byla ovšem obrovská chyba vzhledem k tomu, že jsem odešla z domu bez jediného slova.
"Mladá dámo," začala babička stojíce u jídelního stolu, "kdo si sakra myslíš, že jsi, abys mohla bez jediného slova odletět do Autrálie! Málem to se mnou seklo!" Její tvář pomalu, ale jistě nabývala na rudosti. Dobře, tohle jsem možná trochu přehnala.
"Omlouvám se," vzdychla jsem a z ramene si složila svou přířuční tašku, "vím, že to nebylo zrovna to nejsprávnější řešení, ale v tu chvíli to pro mě bylo to nejlepší východisko. Navíc, ještě pořád jsou vánoční prázdniny, takže jsem ani nezameškala školu," dodala jsem na odlehčení nálady, která se za tu malou chvíli stihla vytvořit.
"Lolo, ani kdyby byly letní prázdiny," ozval se děda, který doposud mlčel, "pořád to nemění nic na tom, že jsi utekla z domu jen kvůli nějakému klukovi. A kdyby jen utekla, tys rovnou odletěla na druhou stranu zeměkoule. Je mi jedno, kolik ti je let, ale dokud se nezačneš chovat jako dospělá, nečekej, že s tebou tak budeme zacházet. Teď si vezmeš všechny své věci a odejdeš do svého pokeje. A abych nezapomněl, máš domácí vězení!"
Byla jsem opravdu překvapena tím, co mi děda řekl. Ještě nikdy na mě takhle nekřičel. V jedné věci měl však pravdu. Nechovala jsem se vůbec přiměřeně ke svému věku, a teď si samozřejmě ponesu následky. S lehkostí jsem opět popadla svou tašku a kufr a po schodech se vydala do svého pokoje. A přestože nebyly ještě ani čtyři hodiny odpoledne, až do druhého dne jsem nevyšla z pokoje. Raději jsem si lehla do postele a četla.
***
Zbytek týdne, a vlastně i Silvestr, jsem buď pročetla, nebo prospala. Doslova jsem si připadala jen jako prázdná chodící skříňka, ve které kdysi bylo něco ukryto. Něco, co jeden zpropadený chlapec rozšlapal, roztrhal, rozmělnil a nakonec spálil. Mé tělo jako by v sobě mělo zakódovaný nějaký vzorec, který mu přesně říkal, v kolik hodin se mám probudit, kolik stran mám přečíst a v kolik mám jít znovu spát. A vzhledem k mému režimu jsem i rapidně zhubla. Což se prarodičům přestávalo líbit. A tím se dostávám k tomu, kde se momentálně nacházím - ředitelna.
"Tak ještě to podepište zde," ukázala slečna Francisová na kus papíru, "a zde. A my se uvidíme na konci roku." Usmála se na mě a potřásla mi s rukou. Právě jsem se totiž odsoudila k domácí výuce, vzhledem k tomu, že jsem byla vyslána na rekonvalescenční kůru do přímořského sídla mých rodičů. Prý se tam budu cítit mnohem líp. Avšak má to i jedno plus - mé domácí vězení končí, vzhledem k tomu, že Londýn teď dlouho neuvidím.
Tak jo, vzhledem k tomu, že už opravdu nevím, jak s těma dvěma naložit, rozhodla jsem se, že Carousel nechám být. Je to moje prvotina, a já jsem na ni patřičně hrdá, ale příjde mi, že po skoro půl roce bez update-u je na čase jít dál. Proto taky nechávám konec takový, jaký je - někdo si představí, že Lola u moře zůstane, najde si přátele a Nialla nikdy neuvidí, někdo jiný zase, že po roce se vrátí do Londýna a začnou s Niallem od znova. Je to jen na vás.
Btw. děkuju za to, že jste byli úžasní i za mnoho milých komentářů, kterých se mi za celou dobu psaní dostalo :)
