Měl to být náš den.
Naše společné vánoce.
Místo toho se už asi hodinu a půl procházím zasněženým Londýnem. Je půl třetí ráno. Na vyprázdněných ulicích potkávám jen bezdomovce a skupinky opilích lidí, vracejících se z nějaké párty. Za tu dobu, co tu opuštěně bloudím všemi možnými parky, jsem byl už několikrát donucen si z vlasů vytřepat napadený sníh.
Domů se mi nechce.
Nic mě tam nečeká. Jen vánoční stromek, který jsem ani původně nechtěl a kupa robalených dárků. Což mi připomíná, že Lola si je tam nechala.
Pomalu přecházím přes dřevěný mostek v St. James Park. Ve dne se to tu jen hemží rodinami s dětmi, ale teď v noci? Má to své kouzlo, to ano, ale pouze pokud máte vedle sebe sou drahou polovičku, což mně se to momentálně říct nedá. Svou procházku na pár minut přeruším sednutím si na obrubník před Buckinhamským palácem. Mou mysl okupují stupidní myšlenky typu 'Co teď asi dělá Královna?' nebo 'Kde princ William nakupuje spodní prádlo?'.
Po chvíli mě ale začíná studit moje zadnice a tak pokračuji ve svém bloumání.
Když po nějaké době přicházím k Big Benu, kde jsem původně nechal stát své auto, všímám si botičky na pneumatice. "Sakra," zaklel jsem nahlas. To nemají policajti o půl třetí ráno nic jiného na práci než dávat lidem botičky? A přesně tohle je ten případ, kdy lituju, že můj dům je na druhé straně Londýna.
Byla tu jen jedna osoba, která by pro mě přijela i v tuhle dobu. Becky. Můj parťák na chlastačky a blbosti. Svými zmrzlými prsty jsem vytočil její číslo a čekal. Sice to nějakou domu trvalo, ale nakonec zvedla.
"No ne, kdo se to konečně uráčil zavolat mi?" Ozval se z repráčku ospalý hlas mé hnědovlasé kamarádky.
"Já tě asi probudil co?" Poškrábal jsem se na zátylku a pravou nohu překřížil přes levou jako to dělám vždy, když řeknu, nebo udělám něco hloupého. Bylo jasné že jsem ji probudil.
"Ne, právě hraju šachy s kouzelnýma myškama. Tak co zas potřebuješ." Zívla si a následně se zasmála.
"Ani nevíš, jak je mi to trapné, ale potřeuju odvoz domů."
"Tys byl na tahu beze mě?" Zněla velice šokovaně. "To si to vůbec nezasloužíš."
"Rebecco, uklidni se," nikdy jsem jí tak neříkal, nesnášela to, ale byl to jediný způsob, jak ji umlčet, "nebyl jsem nikde na tahu, jenom blbý den." Povdychl jsem si při vzpomínce na Lolu.
"Den? Je noc. Víš, to je takové to, když je venku tma a na obloze jde vidět měsíc a hvěždy."
"Já vím, že je noc. Ta přijedeš teda pro mě?" Ve svém reproduktoru jsem slyšel jen povzechnutí a pak dlouho odmlku.
"Fajn, dej mi 10 minut."
"Dík. Máš to u mě." Mobil jsem odložil od ucha, čekal než přijede Becky a přemýšlel, co se stalo tak strašného, že jsem Lole nestál ani za ahoj.
TU SAMOU NOC, O PÁR DESÍTEK ULIC DÁLE
LOLA'S POV:
Byla jsem nadmíru vytočená, že kvůli nějakému kreténovi musíme zrušit naše 'Vánoce'. Abych to upřesnila, náš soused odjel na Vánoce za svou dcerou do Connecticutu a nějáký idiot pustil psy. A jelikož děda někam odjel, musela jsem přijet já. Jen mi tak vrtá hlavou, kam v tuhle hodinu jel.
"Zlatíčko, promiň, žes kvůli tomu musela zrušit ten váš večer." Pohladila mě babička po rameni, když jsem seděla o hodinu později v křesle s hrnkem jahodového čaje a sledovala oheň v krbu.
Smutně jsem se na ni usmála a znovu se napila. "Je to v pohodě." Zalhala jsem. Nic nebylo v pohodě. Chtěla jsem zavolat Niallovi a vysvětlit mu, proč jsem se tak hnala, ale neustále mi automat oznamoval, že volaný účastník momentálně s někým hovoří. Na 100% vím, že mi nevolal, jelikož jsem mezi jednotlivými voláními zanechávala dlouhé odmlky.
Nakonec jsem to vzdala, když mi to začalo padat do hlasové schránky. Čaj mi za tu dobu už stihl vychladnout a já se s povzdychem rozhodla jít spát.
***
Ráno jsem nasedla do svého Audi a jela za Niallem. Sice jsem párkrát špatně odbočila, ale nakonec jsem se tam nějak dostala. Venku bylo zase o trochu víc sněhu, takže mi chvíli trvalo, než jsem překonala tu krátkou cestu od dveří auta ke vchodovým dveřím.
Zdvořile jsem zazvonila a čekala. Když jsem ale uviděla, kdo mi otevřel, nebyla jsem schopna jediného slova.
Předemnou stála bruneta, nejspíš latinského původu, pouze v ručníku. Byla nádherná. Mé oči se ale okamžitě začaly plnit slzami.
"Přejete si?" Opřela se od dveře, jako by tam žila. A možná i jo. Můj mozek začal vymýšlet různé teorie o tom, kdo ta dívka je.
Jeho sestra? Pokud vím, tak má jen bratra.
Podvádí mě? Věřila jsem, teda spíš doufala, že ne.
Doufala do chvíle, než se tam zjevil i Niall. Jen v boxerkám.
"Lolo." Vzdychl. "Není to tak, jak to vypadá." Poraženě jsem zakroutila hlavou. Částečně jsem tak chtěla zabránit slzám. Otočila jsem se a běžela k autu. Bylo mi jedno, jak zoufale to vypadalo. Bylo mi jedno, že se bořím do sněhu. Bylo mi už všechno jedno.
V momentě, kdy jsem nasedla do auta, naposledy jsem se podívala na ty dveře. Niall tam stál se svěšenými rameny. Ani jsem mu nestála za to, aby aspoň trochu bojoval. A ta dívka? Byla překvapená a částečně i vyděšená.
Já však byla zklamaná. Dupla jsem na plyn a uháněla napříč londýnskými ulicemi. Bylo mi jedno, že jsem překročila povolenou rychlost, i to, kolikrát jsem přejela na červenou. Jediné co jsem teď chtěla bylo odjet někam daleko. Někam, kde nebude žádný Niall.
Do domu jsem se vehnala jako velká voda, z pod postele jsem vytáhla kufr a bez rozmýšlení jsem do něj začala házet oblečení. Po necelé půl hodině se domem ozval zvonek. Prarodiče odjeli na nákup, takže jsem tu zůstala sama a také bylo na mě jít otevřít. Kdybych ale věděla, kdo stojí za dveřmi, nikdy bych tam nešla.
"Vypadni!" Zařvala jsem tak nahlas, že mě museli slyšet až v Dubaji.
"Nech mě ti to vysvětlit." Řekl i přes zavřené dveře.
"Není co. Nebudu bránit vaší lásce. Chápu." Hořkost v mém hlase byla jasná.
"Lolo, není to tak jak to vypadá. Dostal jsem botičku na auto a Becky pro mě přijela."
"A vyspala se s tebou. Doufám že sis to užil. A teď prosím vypadni"! Poslední větu jsem znovu zakřičela a vyběhla do svého pokoje, odkud jsem měla perfektní výhled.
Stál před domem snad hodinu, než se uráčil odjet. V rychlosti jsem položila pod stromek dárky pro babi a dědu, na stůl v kuchyni položila list ve kterém se psalo, že mi je líto, ale letos nebudu doma na Vánoce a že odjíždím pryč.
Zavolala jsem si taxi a odjela na letiště.
Tak jo, po delší době zase další díl. Byl by tu už před týdnem, ale odjela jsem k sestřence, kde nebyl net [chtělo se mi umřít!] a vrátila jsem se dneska [resp. včera - je půl druhé ráno :D]
Co říkáte na zvrat, který nám tady nastal? :D Jsem zlá :D Potřebovala jsem je rozhádat a řeknu vám, že minimálně příští dva díly spolu nebudou. Nemáte zač ;)
Fajn, dneska už nemám sílu na dlouhé rozepisování, tak si užijte díl :)
P.S. Nějaké nápady, kam by Lola mohla letět?
Luv ya all.
-R
