LOLA'S POV:
22. PROSINCE
"Dobré ráno." Usál se na mě Ni odedveří s tácem, na kterém byla úžasně vypadající snídaně.
"Dobré." Úsměv jsem mu oplatila a chystala se mu jít dát pusu, ale zastavil mě.
"Ani se o to nesnaž. Pak už by to nebyla snídaně do postele." Zamračil se a během pár vteřin stál u mě a podával mi tác.
"Čím jsem si to zasloužila?" Pípla jsem a začala se věnovat trochu spáleným, ale přesto výborným palačinkám a ovocnému smoothie, které bylo přede mnou.
"Kompenzace za včerejší večeři." Zazubil se a vzal mi jednu palačinku.
*FLASHBACK*
"Pusť. Tu. Cibuli." Dala jsem na každé slovo zvlášť důraz. Rozhodli jsme se, že si k večeři uvačíme Chilli con carne a už nejmíň 5 minut se s Niallem přetahujeme o to, kdo nakrájí cibuli.
"Ale já chci krájet!" Začal se rozčilovat. Byl horší než malé dítě. Párkrát jsem mu i málem jednu natáhla.
"Tak nakrájej maso." Řekla jsem mu asi po sté.
"Ale já nechci abys brečela." Ohrnul spodní ret.
"Budu stát vedle tebe, takže budu brečet tak jako tak. Prostě nakrájej to maso." Vydala jsem ze sebe o něco klidněji.
"Fajn." Zavrčel. Vítěžně jsem se usmála a pustila se konečně do krájení.
Když bylo všechno nakrájené, přenechala jsem Niallovi smažení cibulky a následné dušení/smažení masa a fazolí. Samozřemě, že všechno spálil, takže jsme si zase objednali čínu. Tento týden už po 4. Brzo na ni budu asi alergická.
"Pořád platí to, že ráno spolu nazdobíme stromek?" Zeptala jsem se ho, když jsme spolu leželi u televize a sledovali nějakou trapnou americkou vánoční komedii o tom, jak děti zachraňují Vánoce. Jak nečekané že ano?
"Jo, chceš pak hodit domů?" Zamumlal mi do vlasů a dal mi pusu.
"To je v pohodě, pojedu busem." Usmála jsem se a dál předstírala, že mě ta kravina zajímá. Ve skutečnosti jsem přemýšlela o zítřku. A hlavně, jestli se bude Niallovi líbit můj dárek. Přece jenom, je to milionář a má vše na co si vzpomene, takže je dost těžké pro něj vymyslet opravdu dobrý dárek.
"Tak na to zapomeň. Co by si lidé o nás pomysleli?" Zvýšil hlas á la jsem-světová-hvězda-po-které-šílí-miliony-holek. "Už vidím ty titulky v novinách typu: 'Přítelkyně Nialla Horana jezdí veřejnou dopravou. Kde se toulá Niall?'. Ne, teď vážně," zvedl mi hlavu, "hodím tě domů, platí?" Řekl tak sladce, že jsem se bála, abych nedostala cukrovku. "A navíc," začal, než jsem stihla cokoliv namítnout, "potřebuju si ještě něco zařídit."
"Fajn." Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a tak nějak jsem i usnula.
*END OF THE FLASHBACK*
"Nialle! Kde sou ozdoby?!" Zakřičela jsem na něj z.. No, jak to nazvat. Půda? Kumbál? Komora? Jo, tak nějak.
"Měly by být ve velké hnědé krabici s nápisem VANOCE!" Zakřičel na mě zpátky z koupelny.
"Krabice s nápisem VÁNOCE." Mrmlala jsem si pod nos. "To se ti lehko řekne, když tady nelašuješ po štaflích mezi prachem, pavučinama a nevím ještě jakým sajrajtem."
"Máš ji?" Ozval se jeho hlas blíž než před tím.
"Ne." Odsekla jsem naštvaně. A měla jsem taky důvod být naštvaná. Už asi půl hodiny tady hledám krabici s ozdobama, zatím co Niall dělá bůh ví co v koupelně. "Tady prostě žádná taková krabice není." Povzdechla jsem si a začala slézat dolů.
"Vždyť je přímo pod tebou." Začal se smát Niall. Mně to ale moc vtipné nepřišlo. Ach jo. Zase ta moje podrážděnost.
"Tak až se dosměješ, tak tu krabici můžeš zasnést do obýváku, zlato." Nenápadně jsem kolem něj proplula a na oslovení zlato jsem si dala zvlášť záležet.
Mezitím, co Niall smýkal tu krabici do obýváku, uvařila jsem nám oběma čaj, který ale bohužel stihnul vychladnout.
"Ta. Krabice. Je. Snad. Ještě. Těžší. Než. Loni." Ztěžka vydechoval. Já se jen mlčky přesunula ke krabici a začala vytahovat ozdoby.
Chvíli jsme se hádali, jaké barvy na něj dáme, ale nakonec jsme se dohodli na zlaté, bíle a hodně světýlkách. Když zbývalo ozdobit špičku stromku, Ni si mě posadil za krk a po dvou (naštěstí) neúspěšných pokusech stromek zhodit se nám to povedlo. Když jsme byli hotovi, bylo už něco kolem půl dvanácté, a proto jsme se rozhodli dát si ještě rychlý oběd před tím, než mě zaveze domů.
Teď si možná představujete, že jsme zajeli do nějaké italské/čínské/mexické/nevím-ještě-jaké restaurace a dali si oběd o 5ti chodech, ale musím vás bohužel sklamat. Cestou jsem zajeli do KFC pro kýblík Hot Wings a hranolky a celé to snědli cestou.
***
"Jsem doma!" Zakřičela jsem, když jsem vešla do haly.
"Jsme v zimní zahradě!" Dostala se mi během okamžiku odezva. Rychle jsem si to proto namířila za nima. Děda stál na žebříku a holem vršku oken přidělával řetěz s žárovičkama a babička na něj křičela,že to dělá špatně. Typická Fergusonovská vánoční nálada. Každý rok to bylo stejné a každý rok jsem se na nich nasmála.
"Nechete nějak pomoct?" Ozvala jsem se, když mě už nebavilo tam stát jako trvdé i.
"To je dobrý." Pousmál se děda a zase něco přidlal. "Vlastně to už skoro je. Běž se raději přichystat na ty vaše Vánoce." Zasmál se tím jeho smíchem, který mám na něm tak ráda.
"Kdybych tě neznala, tak bych si myslela, že mě tady nechceš." Pousmála jsem se a založila si ruce na prsou.
"To bych si nikdy nedovolil, ale myslím si, že bys neměla nechat čekat svojeho *frajířa." Pomalu začal slézat ze žebříku. Já jen kývla hlavou že rozumím a šla do svého pokoje.
Napustila jsem si horkou vanu, přidala Bath CupCake Bomb (něco jako sůl do koupele nebo tak něco ve tvaru CupCake-u) a pěnu s výtažkem z levandule. Mezitím jsem si odlíčila všechen make-up, který mi zbyl na tváři a pečlivě si pročesala vlasy. Ani nevím proč, ale je to takový můj zvyk už od dětství.
Když bylo ve vaně dostatečné množství vody, svlékla jsem ze sebe všechno oblečení a opatrně do ní vlezla. Naštěstí nebyla tak horká, jak jsem si představovala, takže proces adaptace ve vodě byl o něco kratší. Rychle jsem se namydlila a umyla si vlasy, jelikož jsem neměla moc času. Zabalila jsem se do ručníku a přešla ke komodě, že které jsem vytáhla černé krajkované spodní prádlo. V rychlosti jsem si ho oblékla a vyfoukala si vlasy, které jsem si následně zapletla do copu. Na tvář jsem si nanesla jemný make-up a v rychloti jsem vběhla do šatníku, jelikož mi už nezbývalo moc času, než přijede Niall.
Nastěstí jsem si už předem nachystala věci, které si na sebe obleču. Zvolila jsem si oranžové šaty s obdélníkovým vyhrojením na ramenou a skate sukní a k tomu zlaté lodičky s otevřenou špičkou.
*FRAJÍŘ = moravské nářečí; přítel, kluk, milenec..
Tak, po více než měsíci další díl. Asi bych se vám měla omluvit za to, že to hodnotnou chvíli trvalo, ale teď opravdu na nic nemám čas. A ani v brzké době se to o moc nezlepší :/
Chtěla bych vám taky podkovat za úžasných +11K přectění. Nikdy bych nevěřila, že tohle bude číst tolik lidí :D Původně to totiž měl být příběh, který by četlo pár mých spolužaček.
A dále bych vás chtěla poprosit o více komentářů. Já jsem velice ráda, když mi dáváte hvězdičky, to ano, ale příjde mi to takové moc neosobní. Ráda bych vám odepsala, příp. pokecala přes zprávy, ale takle to bohužel nejde. Navíc mi to dodává pocit, že to nikdo nečte :( Takže prosím, komentujte :)
Luv ya! :)*
