Stejně jako každý jiný den jsem i dnes seděla u kolotoče. Už dávno nefungoval, ale mně to nevadilo. Chodila jsem sem z jednoho prostého důvodu – připomínalo mi to tu rodiče.
Asi bych se měla představit. Mé jméno je Lola Ferguson. Je mi 19 let, a od svých sedmi bydlím s babičkou a dědou, protože mí rodiče měli autonehodu, kterou nepřežili. Mám kaštanové vlasy po prsa, hnědé oči. Jsem i celkem dost vysoká, ale k mé výšce až nepřirozeně hubená. Ne – nnetrpím anorexií, ani nic podobného. Jen prostě nemůžu přibrat. Ale vraťme se ke kolotoči.
Když jsem byla malá, bylo to nádherné místo. Všude byly stánky s cukrovou vatou, z každého rohu se ozývala hudba a tomu všemu vévodil kolotoč s koňmi. Každý měl své jméno, které bylo vyřezané na jeho sedle – Lighter, Smoothie, Shock, Comet, Stinker a mohla bych pokračovat dál.
Jo, to byly časy. Teď se o kolotoč nikdo nestará a tohle místo je už dávno zapomenuté. Teda, alespoň jsem si to myslela, dokud se tu nezjevil ON.
Seděla jsem na Smoothie a přemýšlela jsem. Proč zrovna mě musela potkat takováhle smůla? Proč mě ve škole nenávidí? Snad pro to, že mám výborný prospěch? Nebo že se nechodím každý víkend někam opít do bezvědomí?
Štvaly mě už i mé vlastní myšlenky. Už mockrát jsem přemýšlela o tom, že bych se mohla podřezat. Ale co bych tím vyřešila? Jen bych tím babičce a dědovi přitížila. Slezla jsem z koně, lehla si na dřevněnou podlahu a zavřela jsem oči. Ticho kolem mě bylo příjemné. Mohla bych tu takhle vydržet i věčnost. Tuhle mou pohodu se ale někdo rozhodl narušit. Lehce jsem se nedzvedla na předloktí a zamžourala do slunce. Nejprve jsem proti sobě viděla jsem siluetu nějaké osoby. Čím byla ale blíž, tím více jsem rozenávala základní rysy.
„Kdo jsi?" Zeptala jsem ho. Blonďák, modré oči. Znala jsem ho. Holky z mé třídy by po něm šílely. Já mezi ně nepatřila.
„Ehm. Promiň, neviděl jsem tě tu. Tak já zase půjdu," řekl a rychle se otočil k odchodu.
„Na něco jsem se ptala," můj hlas zněl důrazněji, než jsem původně zamýšlela.
„Niall," odpověděl se sklopenou hlavou. „A smím na oplátku znát tvoje jméno?"
„Jsem Lola," pousmála jsem se.
„Moc mě těší, Lolo. Co tady vlastně děláš?"
„Přemýšlím," posadila jsem se.
„Můžu se přidat?" sedl si vedle mě, aniž by čekal na mou odpověď.
„Jak je libo," ruce jsem ovinula kolem kolen a hlavu si dala do prohlubně, kterou jsem tak vytvořila. Niall si začal po chvilce broukat. Otočila jsem na něj hlavu, ale když se naše pohledy potkaly, lehce jsem zatřásla hlavou a svůj pohled opět upřela do dálky.
„Děje se něco?" Zeptal se s pohledem svatouška.
Otočila jsem se na něj: „Byl bys tak laskavý a přestal si broukat? Blbě se u toho přemýšlí. Díky." Vrátila jsem se do původní polohy. Niall se ale na mě otočil, sedl si do tureckého sedu a začal mě hypnotizovat pohledem.
„Baví tě to?" Podívala jsem se na něj. V jeho očích se zničeho nic objevily malinké jiskřičky.
„Moc!" Usmál se. Pokračoval v tom asi ještě 10 minut. Dýl jsem to však nevydržela a rozhodla se projít po okolí. Bylo poměrně ještě světlo, takže jsem se tu nebála. V noci to tu ale bylo jiné. Niall šel za mnou. Řeknu vám – ten kluk má výdrž.
„Nialle?"
„Ano?"
„Proč zamnou pořád chodíš?" Zeptala jsem se ho, když jsme byli zpátky u kolotoče.
„Nevím. Něco mě k tobě přitahuje. Jsi jako magnet."
„Ty teda víš, jak potěšit holku." Odfrkla jsem si se smíchem.
„Né. Bože.Tak jsem to nemyslel." Začervenal se.
„A jak jsi to myslel?"
„No, jakože," na chvíli se odmlčel, aby našel ta správná slova, „jakože chci být tvůj kamarád," tímhle mě dostal. Byla jsem jako v transu. On chce být mým kamarádem? NIKDO nechce být mým kamarádem.
„Haló! Země volá Lolu. Lolo, ozvi se!" začal mi mávat rukou před obličejem.
„Promiň. Trochu jsem se zamyslela."
„A kvůli čemu?" byl zvědavý. Měla jsem nutkání mu to vše vysvětlit, ale naštěstí jsem se v duchu zastavila. Vždyť ho znám jsem pár desítek minut, nanejvíš tak dvě hodiny. To není dostatečná doba na to, abyste někomu vyložili celý svůj příběh.
„To je fuk," mávla jsem nakonec rukou, až to skoro vypadalo, že odháním mouchy a komáry, kterých bylo kolem až požehnaně.
„Mně ne," dal si ruce v bok a našpulil pusu jako malé dítě, „jako tvůj kamarád to chci vědět. A hned!" byl roztomilý, když se rozčiloval. Počkat! Co to melu? Ne. On rozhodně není roztomilý! Dobře, možná trošku je, ale rozhodně to není můj typ.
„Tak když to chceš tam moc vědět." Vyskočila jsem na Stinkera a Niall si sedl naproti mě. Neměla jsem však v plánu říct mu úplně všechno. Kdo jsem, abych tak udělala?
