Už jsem pomalu usínala, když jsem uslyšela jemné zaklepání na dveře.
„Dále.“ Řekla jsem ospale. Ve dveřích se objevila blonďatá hlava.
„Neruším?“ Zeptal se.
„Upřímně, nebo ti stačí milosrdná lež?“ Zasmála jsem se a on se mnou.
„Radši tu milosrdnou lež.“ Zavřel za sebou dveře.
„Vůbec, ale dost mi tu vadíš.“ Jeho úsměv klesl snad 100m pod zem.
„Aha. Tak já půjdu.“
„Ale nezapomínej na to, že jsi chtěl milosrdnou lež.“ Zavolala jsem na něj. V rychlosti blesku se otočil.
„Znamená to, že můžu zůstat?“ Jeho oči se rázem rozzářily. Neodpověděla jsem, jen jsem naznčila rukou, ať si sedne ke mně na postel.
„Tak copak vás ke mně přivádí, pane Horane?“ Zeptala jsem se ho, když dosedl.
„No, já jsem chtěl vědět, jak se máš, a kluci mi vlezli do auta a nechtěli vylézt, tak jsem je musel vzít sebou. Ale slibuju, že tu nic neprovedou.“
„Počkat, jak jako kluci?“
„Tys o nic nevěděla?“ Byl trochu rozhozený. Ale tak mile.
„Jo tak proto se mě děda ptal, jak vás znám.“ Zasmála jsem se. „A kde že jsou teď ti tví kamarádi?“
„No,“ poškrábal se na zátylku, „teoreticky by měli být na chodbě, ale prakticky se obávám, že někde poletují po nemocnici, ruší pacienty a Liam se je snaží zklidnit. Proč?“ Zvedl jedno obočí.
„A nechceš je vzít ke mně na pokoj? Je celkem neslušné je nechat sedět na chodbě. Navíc, jsem vnučka sira. Co by si o mě lidé pomysleli? A tak trochu bych je chtěla poznat.“ Tu poslední větu jsem tak nějak zahuhlala.
„Co že jsi to řekla? Asi jsem tu poslední větu nějak přeslechl.“ Ušklíbl se.
„Přeslechl? Tak to by sis měl zajít na ušní. Horane, ty máš takové štěstí, že jsme právě v nemocnici. A pořád si mi neodpověděl na mou otázku.“ Ušklíbla jsem se.
„Na kterou? První nebo tu druhou?“
„Jestli je do 5ti sekund nepřivedeš, tak slibuju, že ti něco udělám. Nebo hůř – něco ti udělaj mí kámoši za Man Utd a věř mi, že od nich to bude bolet víc.“ Mrkla jsem na něj.
NIALL’S POV:
„Dobře, už jdu.“ Zvedl jsem se z její postele. „A myslíš, že bys mě s něma mohla seznámit?“ Zeptal jsem jí ještě předtím, než jsem otevřel dveře.
„Pokud sem nepřídou ti tví kamarádi, tak si můžeš být sakra jistý.“ Zasmála se tím nejkrásnějším smíchem, jaký jsem kdy slyšel.
Když jsem vyšel na chodbu, překvapivě tam kluci seděli na lavičce a nic nedělali.
„To už jako jdeme domů?“ Zeptal se mě Harry.
„Ne, chce vás poznat.“ Odstoupil jsem trochu od dveří.
„Tak v tom případě jdeme za ní. Chci poznat tvoji holku.“ Zasmál se Louis.
„Kokos, kolikrát vám budu opakovat, že není moje holka?“ Byl jsem trochu naštvaný. Naštvaný za to, že opravdu není moje holka, ale taky za to, že mi to furt někdo připomíná.
„Klid kámo, stejně se to změní po tom, co nás pozná.“ Poplácal mě Zayn po zádech.
„Jo anebo mě taky už nadosmrti nebude chtít vidět. Což je ta reálnější možnost. A můžete to prosím zrychlit? Sice mám slíbené, že když tam nedojdete, tak že mě seznámí s Man Utd, ale v tomhle případě by mě to asi trošku bolelo.“ Zasmál jsem se a znovu jsem vešel do Lolina pokoje.
„Konečně. Už jsem chtěla volat klukům.“ Zasmála se.
„Takže,“ řekl jsem, když jsme konečně všichni vešli dovnitř, „tohle je Harry, Louis, Zayn a támhle ten je Liam. Kluci, tohle je Lola.“ Představil jsem je.
„Páni, seš ještě hezčí, než nám Niall vyprávěl.“ Ujal se slova Harry a já věděl, že tohle nedopadne dobře.
„On vám o mně vyprávěl?“ Byla překvapená.
„Nejenom to.“ Pokračoval. „Mluvil o tobě celé hodiny.“ Začínal jsem se červenat. Musím to utnout. „Jo a taky…“ Už jsem to nevydržel a zacpal jsem mu rukou pusu. To jsem ale neměl dělat, protože mě Harry kousnul.
„Au! Ty idiote!“ Zakřičel jsem na něj. Všichni včetně Loly se dusili smíchy. Po pár minutách se všichni uklidnili a pokračovali jsme v konverzaci. Naštěstí se už o mně nebavili. Teda aspoň do doby, než se Louis rozhodl, že bude vyprávět historky z turné.
„...no a když se Niall sedl že udělá medvídka (takové to, jak si sednete na zem, chytnete si nohy a válíte se po zádech – snad víte co tím myslím), tak mu rupli gatě.“ V tu ránu jsem zrudl jako rajče a Lola se rozesmála. „Ale to nebylo všechno. Byli jsme zrovna na podiu B a měli jsme ještě odzpívat 2 písničky.“ Ani to nemohl vyslovit, jak se smál.
„Pánové, je mi líto, ale návštěvní hodiny končí.“ Přišla nám oznámit sestřička.
„Tak v tom případě už půjdeme.“ Řekl Liam. „Měj se. A přejem brzké uzdravení.“ Pak odešel a s ním i kluci. Zůstal jsem tam jenom já a Lola.
