Na tabuli odletů a příletů bylo mnoho míst, kam bych mohla odjet.
Paříž, Miláno, Řím, Athény, Barcelona. Nádherná místa, ale moc blízko.
Tokio, Dubaj, New York, Los Angeles, Miami. Při vyslovení to tak nádherně zní.
Chce to ale něco úplně jiného. Něco, kam se člověk jen tak nedostane.
Austrálie. Sydney.
Vydala jsem se přes celou letištní halu k prodeji letenek. Cena naštěstí nebyla příliš vysoká, jen něco kolem 120 liber. Letělo mi to za necelou hodinu, tak jsem se šla nechat odbavit. Řada u přepážky se pohybovala celkem rychle a než jsem se nadála, procházela jsem kolem obchodů a restaurací v odletové hale.
Z kapsy jsem vytáhla mobil s úmyslem přepnout na režim letadlo, když jsem si všimla několik desítek zmeškaných hovorů a zpráv od dědy a kluků z týmu. Žádný však od Nialla. Trochu mě to zamrzelo, ale všechno se rozplynulo, jakmile jsem zavolala dědovi.
„Lolo Mackenzie Fergusonová!“ Mám problém. Nikdy mi totiž neříká celým jménem. „Co si myslíš, že děláš?“ Zvyšoval hlas.
„Odlétám pryč.“ Zašeptala jsem. Tohle je zlé. Moc zlé.
„Jak pryč? Tvoje babička tu málem zkolabovala, když viděla sedět Nialla s kyticí růží přede dveřmi a dopis na stole. Okamžitě se vrátíš!“ Takže s kyticí? Než jsem mu jakkoliv stihla odpovědět, v telefonu se ozvalo šumění a pak jeho hlas.
„Vrať se.“ V jeho hlase byla slyšet.. únava? Lítost? Možná, ale tohle na mě nezabírá. „Prosím.“ Zašeptal.
„Ne. Je pozdě.“ A s těmito slovy jsem hovor ukončila. Aby ne, byl čas nasednout do letadla.
Mé místo bylo u okna, pár řad za křídlem, takže výhled nic moc. Do uší jsem si nasadila sluchátka a čekala, než vzlétneme.
AUSTRÁLIE:
Člověk by nevěřil, jaké je tu horko. Aby taky ne, když jsme na druhé polokouli. Takže momentálně tu mají léto.
Před letištěm jsem nasedla do taxi a nechala se odvést k jedinému hotelu, co tu znám.
Beacon Inn.
Díky bohu měli pár posledních volných pokojů. Sice ne zrovna nejlevnějších, ale pořád lepší než spát někde pod mostem.
S kartou od pokoje jsem nastoupila do výtahu a zmáčkla tlačítko příslušného patra. Sotva jsem otevřela dveře, málem jsem se přerazila o vlastní kufr. Nechala jsem ho stát uprostřed cesty a vrhla se do prozkoumávání pokoje. Ložnice, koupelna jako pro královnu, obývací pokoj s terasou a výhledem za všechny prachy. Přemýšlím o tom, že tu asi zůstanu na stálo.
Věci z kufru si začnu postupně ukládat do komod a skříní v ložnici. Netrvalo dlouho a se vším jsem byla hotová. Spokojeně jsem se rozvalila na postel a po chvíli usla. Sice to byl dlouhý spánek, ale moc klidný už ne. Pořád se mi zdálo o tom, jak se ta holka a Niall po sobě sápou pod stromkem v obýváku.
Nakonec jsem se ve 2 ráno probudila. Vytáhla jsem svou poslední věc z kufru – notebook – a během pár vteřin jsem už byla zase v centru dění.
Sotva jsem se přihlásila na Twitter, vyskočilo na mě několik desítek upozornění a zpráv. Všechny jsem úspěšně od ignorovala a napsala jeden jediný tweet.
Fuck.
Jednoduché, ale přitom tak výstižné.
Omlouvám se, že je krátké, ale nějak mi to v poslední době nemyslí, takže tohle je jenom taková vycpávka.
Plus jako bonus jsem momentálně alergická na všechno, co má penis, takže se to v příštích dílech i trochu odrazí.
A taky bych chtěla poděkovat za úžasné komentáře (skělé nápady, ale moc blízko Británie :D) a hvězdičky.
Příští díl čekejte do konce týdne :)
