Řeknu vám, téhle kapitoly byste si měli vážit :D Jelikož jsem byla teď u babičky a neměla jsem co dělat, tak jsem si sedla k ntb a psala a psala a nakonec to dopadlo tak, že jsem popsala 4 stránky ve wordu :D Hope U like it :)
NIALL’S POV:
„Budeš chtít být MOJE holka?“ Zdůraznil jsem slovo moje a nepřestával ji hypnotizovat.
„No.. Asi.. Snad..“ Lezlo to z ní jak z chlupaté deky.
„Když řekneš ne, pochopím to.“ Řekl jsem smutně. Jak jsem si mohl někdy myslet, že bych se snad Lole líbil? I když při tom polibku.. Ale to je jedno.
„Nialle?“ Podíval jsem se na ni. „Moc ráda budu tvoje holka.“
„Vážně?“ Úsměv jsem měl snad přes celou hlavu a nálada se mi obrátila o 100%.
„Ale mám jednu podmínku.“
„Poslouchám.“
„Zatím si to necháme pro sebe ano?“ Věděl jsem to. Bojí se fanynek. Ale upřímně? Já se jich taky občas bojím.
„Takže to neřekneme vůbec nikomu? Jako ani klukům, nebo tvému dědovi a babičce?“
„Ale těm jo, ale chápeš, jako veřejnosti. Nechci mít problémy s vašimi fanynkami. Víš jak to dopadlo s Taylor a teď i se Sophií.“
„Chápu tě. Ale nepůjdeme už odsud?“ Pořád jsme totiž byli v tom obchodě. Lola na nic nečekala, chytla mou ruku a táhla mě věn.
„Nialle? Nepůjdeme se nějak najíst? Mám už docela hlad.“ Přiznala se mi Lola a propletla si prsty s těmi mými.
„Počkej, kolik je?“ Zeptal jsem se jí
„Nevím. Něco kolem osmi, proč?“ Nechápala. Její výraz byl vážně komický. Neodpustil jsem si malý úšklebek. „Héj! Nesměj se!“ Zasmála se mi.
„Na nic se neptej a pojď.“ Vedl jsem ji k autu. Další část mého překvapení.
„Můžu mít aspoň jednu otázku?“
„Právě ses zeptala.“ Řekl jsem, když jsem jí zavazoval oči a posadil ji do auta.
„A bude tam aspoň jídlo?“ Pokračovala Lola.
„Těžko z hlavy říct. A už se mě neptej.“ Odbyl jsem si drsněji, než jsem chtěl, načež jsem toho hned litoval.
„Fajn.“ Řekla mi naštvaně. Ani jsem se jí nedivil.
‚Bože Horane, ty seš takový debil, až to bolí.‘ Nadával jsem si v duchu.
PO PŮL HODINĚ
„Omlouvám se.“ Řekl jsem po půl hodině neskutečně trapného ticha. To napětí mezi námi by se dalo krájet.
„Za co?“ Dělala, že neví. Moc dobře jsem ale věděl, že ví.
„Za dnešek.“ Sklopil jsem hlavu a zastavil, protože jsme už byli na místě, i když vím, že to přes ten šátek neviděla. I když na místě jsme mohli být už tak o 20 minut dřív, schválně jsem to protahoval, aby si myslela, že jsme někde jinde, než jsme doopravdy byli.
„Proč zrovna za dnešek? Vždyť to byl úžasný den. Kdybys mě nevzal do Manchesteru, pravděpodobně bych zápas sledovala doma u televize, o poločasu by mi kluci zavolali jak se mám a tak, přejedla bych se popcornem, ty by ses mě nezeptal, jestli budu tvoje holka a právě teď bych se dívala na nějaký slaďák. Takže se nemáš vůbec za co omlouvat.“ Usmála se na mě.
„Když myslíš.“ Zasmál jsem se a políbil ji.
„Jo, myslím.“ Vrátila mi polibek.
„Tak fajn, ale teď už budeme vystupovat, dobře?“ Vylezl jsem z auta rychlostí blesku a pomohl jí z auta. Nebo přesněji řečeno ji vzal do ruk.
„Nialle, pusti mě.“ Řekla s hranou naštvaností.
„A co když nepustím?“ Nemohl jsem ji pustit na zem. Všechno by díky tomu poznala.
„Tak ti už nikdy nedám pusu.“ Odvrátila ode mě hlavu.
„Stejně to nevydržíš.“ Zasmál jsem se. Už jsme byli na místě, kdy jsem ji konečně mohl pustit. „Teď tě postavím a až napočítám do 5ti, tak si sundáš šátek, platí?“ Pomalu jsem ji pouštěl.
„Platí.“
„5,“ začal jsem odpočítávat, „4, 3, 2, 1 a půl, 1 a čtvrt,“ bavilo mě ji takhle natahovat.
„No tak Nialle, já to už nevydržím.“ Zaskuhrala.
„No tak dobře, už můžeš.“ Když si Lola ten šátek sundala, vydechla úžasem. Teda aspoň doufám, že to bylo tím úžasem. Ale ani jsem se jí nedivil. Stáli jsme na osvětleném fotbalovém stadionu a přesně uprostřed hřiště byla položená deka a piknikový koš. Jenomže tohle byla teprve 1. část. Lola na nic nečekala, chytla mě za ruku a rozběhli jsme se k dece. V košíku bylo vše, na co si člověk zmyslel. Jahody, čokoláda, čokoládová pěna, ale aby to byl pravý piknik, tak nechyběli ani sendviče, hrozny apod.
„Tak, co si dáme jako první?“ Zeptala se mě a z očí jí lítali jiskřičky radosti.
„To nechám na tobě, ale ještě chvíli počkej.“ Nechápavě se na mě podívala. „Nedala by sis něco k pití?“ Zakřičel jsem přes celé hřiště.
„Jenom zakřič ano, nebo něco v tom smyslu.“ Pošeptal jsem jí.
„To zní jako dobrý nápad.“ Zakřičela a usmála se. Najednou na hřiště vběhli Liam, Louis, Harry a Zayn se skleničkami, šampaňským, džusem a hroznovou šťávou (Vinea). Lousi nám každému doslova vrazil do ruky jednu skleničku a odešel. Pak se slova ujal Liam.
„Tak, co si dáš k pití, Lolo?“ Zeptal se jí s úsměvem.
„A já jsem jako vzuch?“ Ozval jsem se.
„Ne, ty si dáš Vineu, protože ještě budeš řídit.“ Zpražil mě pohledem.
„Tak já si ji dám taky, aby to Niallovi nebylo líto.“ Povzbudivě se na mě usmála.
„Jak si přeješ. Harry!“ Zaluskal na něj prsty a Harry jenom protočil panenkami.
„Dělám to jenom kvůli tobě. Doufám, že ti to je víc jasné.“ Řekl mi do ucha, když mi naléval.
„Děkuju.“ Naznačil jsem rty. A jak se rychle objevili, tak zase zmizeli.
***
„Děkuju.“ Řekla mi Lola po tom, co jsme dojedli.
„Za co mi děkuješ?“ Nechápal jsem.
„Ta tohle všechno. Totiž, kdo normální by tohle pro mě udělal?“ Zasmála se.
„Tak to ti teda pěkně děkuju.“ Zasmál jsem se s ní a lehl si na záda. Lola si lehla ke mně a hlavu mi položila na hrudník.
„No tak promiň, ale ještě pořád nemůžu uvěřit, že jsem zrovna TVOJE holka.“ Zdůraznila slovo tvoje.
„Jo, já tomu taky pořád nemůžu uvěřit.“ Políbil jsem ji. „Myslím, že už je čas!“ Zase jsem zakřičel na kluky. Ano – je tu poslední část mého překvapení.
„Čas na co?“ Lola se na mě nechápavě podívala.
„Uvidíš. Jenom se podívej na oblohu.“ Sotva obrátila svůj zrak k noční obloze, rozsvítil se nad námi ohňostroj.
„Ty seš blázen!“ Zakřičela Lola, jelikož to byl opravdu randál.
„Jo. Ale do tebe.“ Zakřičel jsem na ni. Lola na nic nečekala a políbila mě. Já to sice nečekal, ale hned jak jsem se vzpamatoval, začal jsem jí to oplácet. Její polibky byli čím dál tím víc vášnivější a náruživější. Já ale nic nechtěl uspěchat, tak jsem zvolnil svoje tempo. Ohňostroj už skončil, ale my se ještě pořád líbali. Nikdo z nás to nechtěl skončit. Bohužel ale ti idioti zapli umělé zavlažování, takže jsme se chtě nechtě museli od sebe odtrhnout. Rychle jsem chytnul Lolu za ruku a utíkal s ní se schovat na tribunu. Tam jsme se okamžitě začali smát jako dva retardi. Ale vůbec nám to nevadilo.
„Nepůjdeme už na hotel? Jsem už docela unavená a taky promočená.“ To poslední slovo doslova procedila pře zuby. Musel jsem se pousmát.
„Jak si přeješ.“ Proplet jsem si s ní ruce a šli jsme k autu. Deku a košík jsme ta nechali, protože jsem věděl, že to kluci uklidí.
***
Když jsme dorazili na hotel, všude bylo plno novinářů. Myslím, že se o našem vzatu veřejnost dozví ještě dřív, než jsme chtěli.
„Nemusíme jít hlavním vchodem, jestli nechceš.“ Soucitně jsem se na ni podíval, když jsem viděl, jak sklesle se tváří.
„Ne, to je dobrý. Jsme přece jenom kamarádi, né?“ Mrkla na mě.
„Jasně. Nechtělas snad říct kamarádi s výhodama?“ Zeptal jsem se jí pobaveně.
„S výhodama? Že jsem ještě žádné nepoznala.“ Začala mě provokovat.
„A za tohle ani žádné nedostaneš.“ Začal jsem hrát její hru
„Tak o to se vážně nebojím.“ Chtěl jsem jí ještě něco namítnout, ale auto za námi začalo troubit, tak jsem se na ni jenom podíval.
„Připravená?“ Zeptal jsem se jí.
„Na tohle se nedá jenom tak připravit.“ Zesmutněla.
„Já vím. Ale jsme jenom kamarádi, ne?“ Zopakoval jsem její slova, obešel jsem auto a pomohl jí vystoupit. Už zase měla na nohou ty obrovské štekle. Ona je vážně blázen. Zatím co já jsem na otázky novinářů odpovídat stylem: ‚Bez komentáře.‘, Lola byla miláčkem médií. Snad na každou otázku odpověděla nějakou lží. Byla to celkem sranda poslouchat.
„Slečno Fergusonová, dovolte mi ještě jednu, poslední otázku prosím.“ Řekl jeden novinář.
„Prosím.“ Usmála se na něj Lola.
„Jak jste se vlastně s panem Horanem poznali?“
„No, on je to totiž velice vtipný příběh.“ Zasmála se. „Když jsem byla v nemocnici s nohou, byla jsem na pokoji s jeho babičkou, která tu byla na návštěvě, o které nikdo nevěděl, a zlomila si nohu. Strašně moc jsem si s ní rozuměla a ona mi každý den mi o něm vyprávěla nějaké historky apod. Jenže pokaždé, když ji byl navštívit, tak u mě byli na návštěvě mí prarodiče, nebo pro jistotu celý Manchester United. Teda, skoro celý.“ Zasmála se. Já říkal, že lže. „No a pak jednou jsem ho potkala na nemocniční chodbě a nějak jsme se zapovídali a skamarádili se. A to je všechno.“ Podívala se na toho novináře a pak na mě. Já se tam skoro válel smíchy po zemi.
„A jste i něco víc než jenom kamarádi?“ Zeptal se jí nějaký jiný novinář.
„Ne, jsme jenom kamarádi a to se v brzké ani ve vzdálené budoucnosti nezmění. A teď když mě omluvíte, jsem po dnešku už dost utahaná a ráda bych si šla lehnout, než tu zaspím ve stoje.“ Zasmál jsem se nad tou představou, ale to už byla Lola u mě. „Čemu se jako směješ?“ Šťouchla mě do žeber.
„Super historka. A ta představa, že někde zaspíš ve stoje je vážně zábavná.“ Znovu jsem se rozesmál.
„Už máš aspoň klíčky od pokojů?“ Zeptala se mě, ale já ji musel opravit.
„Omyl – od pokoje. Dneska totiž spíš se mnou.“ Uvedl jsem ruku a na prstě jsem měl kovový kroužek s klíčkem a cedulkou s číslem pokoje.
„No tak to ne.“ Řekla a chtěla mi ho vzít.
„A to už jako proč?“ Zeptal jsem se a uhnul s rukou.
„Protože s tebou v jedné posteli prostě spát nebudu.“ Řekla naštvaně a odešla k výtahu. Já byl hned za ní.
„Udělal jsem něco špatně?“ Zeptal jsem se jí a uděl ten nejnevinnější pohled, jaký umím. Bohužel ale nezabral.
„Ne.“ Odfrka si. Její nálady byly jako na houpačce. Ještě před chvílí jsme se úžasně bavili a teď? Teď by mě nejraději probodla pohledem.
„A nejsi náhodou těhotná?“ Zeptal jsem se jí ze srandy. Jí to ale asi tak moc nepřišlo.
„Jasně, a na zahradě mám jednorožce. Bože!“ Řekla ironicky.
„Tak já teda budu spát na gauči no.“ Ustoupil jsem a zmákl tlačítko našeho patra.
„A nebylo by jednodušší si vzít druhý pokoj?“ Byla na mě vážně hnusná. Zajímalo by mě, co s ní je.
„Lolo, co se děje?“ Nechal jsem její otázku nezodpovězenou.
„Nic. Já jen že...“ Její hlas se zlomil. Už nebyla taková jako před chvílí. Teď byla pro změnu až moc zranitelná. Já na nic nečekal a objal ji.
„Šhh.. Neboj, jsem tu s tebou, ano?“ Šeptal jsem jí do vlasů. „Pojď, teď půjdeme na pokoj, ty se umyješ a pak mi všechno povíš ano?“ Cítil jsem, jak mi tričko máčejí její slzy. Lola neodpovídala, jenom kývla hlavou. Výtah zastavil v našem patře, otevřely se dveře a my vystoupili. Bohužel, nebo snad i bohudík náš pokoj byl úplně na konci chodby, tak jsem vzal Lolu do náruče. Pořád plakala a mně to trhalo srdce. Otevřel jsem dveře od pokoje a přenesl ji na postel. „Chceš se jít okoupat?“ Lola jenom přikývla. Šel jsem jí teda napustit do koupelny vanu. Lola se mezitím vysvlékla a já šel za ní. Většina holek by se na jejím místě asi propadla 3000 metrů pod zem, ale myslím, že jí to v tuto chvíli bylo jedno. Vzal jsem si ji zase na ruce a odnesl ji do koupelny. Otočil jsem se, aby se mohla vysvléct a vlézt do vany. Pro jistotu jsem jí tam přidal pěnu do koupele. Hodně pěny do koupele. Umyl jsem jí záda a vlasy. Zbytek jsem nechal na ní. Nemluvili jsme a myslím, že to ani nebylo zapotřebí.
„Nialle?“ Podívala se na mě.
„Copak?“ Pousmál jsem se na ni a pak mi to došlo. Chtěla už vylézt. „Jo, jasně. Promiň.“ Stoupnul jsem si, podal jí ručník a otočil se, aby se mohla osušit. Znovu jsem ji odnesl do postele a sedl si k ní. „Chceš si o tom promluvit?“ Řekl jsem, když jsem ji zakrýval. Ona zakývala hlavou.
„Prosím, zůstaň tady.“ Řekla, když jsem chtěl jít na gauč.
„Dobře.“ Povzbudivě jsem ji pohladil po ruce. Vážně jsem chtěl vědět, co to způsobuje.
„Víš, když jsem byla malá a taťka byl někde pryč i přes noc, tak jsem spala s mamkou v jedné posteli. Jenomže když umřeli, musela jsem se přestěhovat k babičce a dědovi a od té doby, jediný s kým jsem spávala byli plyšáci a polštářky.“ Stekla jí slza, kterou jsem jí utřel. „A teď se bojím, že když někoho pustím do své postele, tak že odejde jako rodiče. Promiň.“ Podívala se na druhou stranu.
„Já ti slibuju, že od tebe NIKDY neodejdu.“ Políbil jsem ji.
„To říkáš teď. Ale když vám začnou koncerty, budeš pryč pořád.“ Další slza jí stekla. Ale nejhorší na tom bylo to, že to je pravda.
„Tak pojedeš se mnou.“ Navrhl jsem jí. Bylo vidět, že ji to překvapilo.
„A co babička s dědou? A kluci z týmu? A… a co škola?“ Hledala výmluvy.
„Lolo, oba dva víme, že škola je to poslední, co tě trápí. Vždyť ji nenávidíš a navíc, můžeš studovat dálkově. A kluci a tví prarodiče tě můžou jezdit navštěvovat.“ Usmál jsem se na ni. Moc dobře věděla, že tenhle boj má už předem prohraný.
„Tak dobře. Ale budeme jezdit i domů?“ Zeptala se mě s nadějí v hlase.
„Neboj.“ Mrknul jsem na ni. „Ale teď už půjdeš spát, ano?“ Řekl jsem s hranou přísností.
„Sice nejsi ni děda ani babička, ale pro tentokrát tě poslechnu.“ Dala mi pusu. „A Nialle?“
„Ano, Zlato?“ Podíval jsem se na ni a až teď jsem si uvědomil, jak jsem ji nazval.
„Budeš spát se mnou, ZLATO?“ Zasmála se.
„A jsi si jistá?“ Podíval jsem se jí do očí.
„Dneska si nejsem jistá už ničím.“ Pousmála se na mě.
„Tak dobře. Ale kdybys vážně chtěla, můžu si jít zařídit jiný pokoj.“ Políbil jsem ji. Už zase. Je pro mě něco jako droga.
„O to se bát nemusíš. V nejhorším tě prostě skopnu na zem, nebo si lehneš na gauč.“ Zasmála se. Pomalu jsem se teda začal vysvlékat, že si za ní lehnu, když v tom mi řekla něco, co mě trošku vyvedlo z míry. „Nialle? Hoď mi prosím tvoje tričko a oteč se.“ Usmála se na mě.
„A k čemu ti to bude?“ Zajímal jsem se.
„Prostě ho po mě hoď a otoč se.“ Zvážněla.
„Tak fajn.“ Řekl jsem rychle, hodil jí tričko, otočil se a pokračoval ve vysvlékání.
„Už můžeš.“ Řekla mi. Když jsem se na ni otočil, vypadala úžasně. Měla na sobě moje tričko, které jí bylo trošku větší. No dobře, mohla by ho klidně nosit jako šaty.
„Sluší ti to.“ Přistoupil jsem k ní, pár neposedných pramínků jí dal za ucho a čekal, jak bude reagovat. Začala se červenat. „A ještě víc ti to sluší, když se červenáš.“ Už už se to schylovalo k tomu, že se zase políbíme, když v tom se odtáhla.
„Nepůjdeme už spát?“
