LOLA'S POV:
Už jsou to čtyři dny, co jsem v Austrálii a zatím jsem se nikomu neozvala. Věděla jsem totiž, že kdybych tak udělala, moje "prázdniny" by okamžitě skončily. A to já nechci. Postupně si to tu zamilovávám a stávám se někým jiným. Tady je jim jedno že jsem vnučka slavného trenéra, nebo -teď už bývalá- přítelkyně Nialla Horana. Ale mám takový dojem, že i kdybych byla dcerou Baracka Obamy, tak by jim to bylo jedno.
Ale je pravda, že jsem tomu trošku pomohla. Hned druhý den jsem si to namířila do kadeřnictví, kde mi vlasy ostříhali a nakonec i trochu zesvětlili. Původně jsem tam sice šla s tím, aby mi jen zastříhli konečky, ale jakmile kadeřnice začala se svou prací, změnila jsem názor. A jsem za to velice ráda. Je to taková moje malá rebélie.
Momentálně jsem však seděla v jedné z místních kaváren a brouzdala po internetu nad šálkem čokoládového latte. Na tak vynikající kávu jsem už hodně dlouho nenarazila. Naposledy s mou sestřenicí Miou. Nad tou vzpomínkou se musím vždy pousmát. Mohlo nám být tak 16 a svět se jménem KÁVA jsme teprve objevovaly. Teda, já v tom chodila líp než ona, ale pořád to nebylo nic světoborného. Stála asi 4 libri a už i bez cukru byla strašně sladká. A já, milovník sladké kávy, jsem si ji pro jistotu ještě přisladila dalšíma dvěma kostkama cukru. Ano, byla vážně výborná. Ale i přes tu ironii - byla opravdu vynikající.
Z mého rozmýšlení mě vytrhl zvuk příchozího hovoru. Staroušek. Nenechte se zmást. Byl to Wayne. Což bylo přinejmenším podezřelé, protože jeho číslo mám uložené jen pro nejvyšší případ nouze. V ten moment mě zachvátila menší panika. Co když se doma něco stalo? Bez sebemenšího zaváhání jsem hovor zvedla.
"Konečně. Holka, kde se touláš? Všichni jsou tu z tebe na prášky." Ozvalo se z reproduktoru. Nebyl to ale takový ten káravý tón hlasu. Bylo z něj slyšet úlevu.
"Promiň, ale já jinak nemohla. Když jsem je tam viděla stát spolu, a ona se ještě k tomu na mě tak usmívala, něco se vě mně zlomilo a já věděla, že musím pryč." Po mých lících mi začaly samovolně stékat slzy. Bylo mi je jedno, že sedím v kavárně, kde na mě civí ostatní zákazníci.
"Zlatíčko," začal mě utěšovat i na takovou dálku. Wayne byl něco jako můj o dost starší bratr, který se nebojí podat si každého, kdo mi skřiví byť jen chloupek v nose. Občas to bylo možná trochu víc než otravné, ale teď se mi to opravdu hodilo. "Vím, že to teď asi nechceš moc poslouchat, ale ten kluk je do tebe opravdu blázen. Snad každou hodinu všechny obvolává, jestli ses už ozvala a dokonce přestal úplně chodit ven."
"Jasně. Určitě někde šuká tu svoji děvku." Neodpustila jsem si malou poznámku, za kterou jsem si vysloužila nepěkné pohledy od lidí kolem mě, ale i napomenutí od osoby vzdálené 17 tisíc kilometrů.
"Lolo, okamžitě s tím přestaň. Jen co jsi ty zmizela neznámo kam, on odletěl domů do Irska. Dokonce prý nechtěl ani slavit Vánoce. A přiznejme si, Niall je miluje, hlavně tedy večeři." Jeho vztek možná rostl, ale ten můj pomalu ale jistě začínal taky.
"Je mi jedno, kde je, s kým je a taky co dělá. Na tohle všechno měl myslet dřív, než se vyspal s tou courou. Já se jela omluvit za předešlou noc, ale nakonec to byl on, kdo všechno zničil. Až se na mě bude příště zase ptát, řekni mu, ať mě nehledá, nekontaktuje. Prostě ať zapomene. Bude to tak lepší." Povzychla jsem si. Boleto to. Někde hluboko uvnitř jsem ale věděla, že je to tak lepší. Já můžu žít tady, v Sydney, a on se nebude muset ohlížet na nikoho jiného.
"Jsi si jistá?" Zeptal se mě s náznakem obavy Wayne.
"Víc než to. A pozdravuj dědu, babičku i zbytek týmu. Já už musím končit, ještě tu něco mám. Měj se." Sotva jsem to dořekla, zmáčkla jsem tlačítko, které ukončuje hovor. Cítila jsem špatně, že jsem lhala člověku, kterého znám od dětství, zvláště pak, když jsem to nikdy předtím neudělala.
