LOLA’S POV:
Ležela jsem na posteli a brečela jsem. Za to, že Niall odešel, jsem si mohla sama. A to jenom kvůli tomu, že jsem nechtěla věci uspěchat. Někdo dole zvonil, ale já nechtěla otvírat. Za prvé by se mě někdo mohl leknout a já bych mu mohla způsobit infarkt a za druhé jsem byl moc líná na to, abych vstala z postele, takže jsem ho prostě nechala zvonit. Stejně za chvíli asi odešel. Proto jsem se šla osprchovat. Když jsem se vrátila, myslela jsem, že ten infarkt dostanu já a né ten kdo u nás zvonil.
„Pane bože!“ Zaječela jsem.
„Nazývali mě už různě, ale tohle je stejně nejlepší.“ Zazubil se.
„Můžeš mi říct, jak ses sem dostal a co tady děláš?“ Pokračovala jsem si ve svém a šla se převlékat. Spodní prádlo jsem si dala už v koupelně, takže jsem neměla sebemenší problém.
„Nenechávej si otevřené dveře na balkón a přišel jsem se omluvit.“ Konec věty zahuhlal. Otočila jsem se na něj jenom v kraťasech na spaní a podprsence.
„Ty se chceš omluvit mě? A nemělo by to být naopak?“ Nevnímal a hypnotizoval moje poprsí. „Héj! Dívej se mi do očí!“ Pořád nereagoval. Musela jsem použít moji jedinou zbraň, jak přivést kluka zase k vědomí. Fungovalo to vždycky. Přišla jsem k němu co nejblíž a hlasitě mu zapískala do ucha.
„Au! Si normální?!“ Křiknul po mně.
„Tak se mi dívej do očí a já nebudu pískat.“ Zasmála jsem se. „Takže už mě vnímáš?“ Nahodila jsem můj zvídavý xicht.
„Obleč si tričko a budu.“ Zasmál se.
„Fajn. Ale teď udělej pár kroků dozadu. Chci ti něco ukázat.“ Řekla jsem a on to vážně udělal. Až jsem se divila, jak lehce to šlo. Sotva přešel práh dveří do mé šatny, rychle jsem mu zabouchla před nosem.
„Ale no ták, to nemuselo být.“ Zasmál se a začal mi bušit na dveře.
„Jo, muselo. Jinak by ti asi vypadly oči.“ Zavolala jsem, mezitím co jsem si oblékala svoje o něco delší pyžamo se sovičkama. Když jsem vyšla ven, Niall se zamračil.
„Před tím to bylo lepší.“ Přistoupil ke mně blíž. Já ho ale obešla a šla si sednout na mou postel. On šel jako pejsek za mnou.
„Tak co bylo tak důležité, abys mě přepadl uprostřed noci?“ Zasmála jsem se.
„Chtěl jsem se omluvit. Za to jak jsem na tebe vyjel. Měl jsem tě obejmout a zachovat se jako tvůj kluk a ne na tebe křičet, když vidím, že nemáš náladu.“ Sklonil hlavu. Já mu ji chytla do dlaní a přinutila ho, aby se na mě podíval.
„Nemusíš se mi za nic omlouvat.“ Jemně jsem ho políbila.
„Ale brečelas kvůli tomu. A neříkej mi, že ne. Já to poznám.“ Zase sklonil hlavu.
„To je sice pravda, ale teď to už nezměníme. Tak co si takhle objednat pizzu a podívat se na nějaký horor? Co třeba Sinister?“ Zvedla jsem se z rychle z postele. Popravdě, já z ní vyskočila.
„Seš si jistá, že se chceš dívat na Sinister?“ Zasmál se.
„Jo sem. Jakou si dáš pizzu?“ Zeptala jsem se ho a začala vytáčet číslo do pizzerie.
„4 druhý sýra prosím.“ Usmál se. Pizzu nám přinesli do 10ti minut, jelikož se děda zná s majitelem. Na horor jsme se dívali v mém pokoji. Ze začátku to bylo celkem v pohodě, ale pak jsem litovala, že jsem si vybrala zrovna tento. Niall se mě občas ptal, jestli jsem v pohodě, protože jsem mu asi dost drtila ruku. Já mu ale vždycky odpověděla, že jsem a že si nemá dělat starosti. Opak byl ale pravdou. Byla jsem podělaná snad až za ušima.
„Ni?“ Podívala jsem se na něj. „Zůstaneš tady na noc, prosím?“ Zakňučela jsem.
„Snad se nebojíš. Žádné malé děti tu nemáte, nebo snad jo?“ Zasmál se.
„Ne, ale víš co. Pro jistotu.
„Tak fajn. Ale můžu s tebou spát v posteli.“ Začal si určovat podmínky. „A navíc tady nemám nic na spaní.“
„Tak ti půjčím něco od dědy.“ Řekla jsem pohotově, chytla ho za ruku a táhla do ložnice. Otevřela jsem šuplík, ve kterém měl gatě na spaní a podala mu první, co jsem viděla.
„A co tričko?“
„To máš svoje.“ Vyplázla jsem na něj jazyk.
„Víš že ještě pořád můžu jít domů?“ Zasmál se tak, že mi ukázal svoje zoubky.
„Jo, jasně. Jsou 2 ráno, venku sněží jak na severním pólu, tvůj byt je na druhé straně Londýna a ty tu nemáš auto. Přeju příjemnou cestu.“ Ušklíbla jsem se a šla do svého pokoje. K mému štěstí šel Niall za mnou.
„Pro tentokrát jsi vyhrála. A to jenom pro to, že je tady teplo. A taky možná pro to, že tu máš jídlo. Teda, máš tu doufám jídlo, že jo.“
„Ne, víš zlato, babi a děda by mě tu klidně nechali celý víkend samotnou bez jídla. Bože, přemýšlej!“ Zasmála jsem se. „Ni, chce se ti spát?“ Ozvala jsem se po chvilce, když jsme vedle sebe mlčky leželi na posteli. Teda spíš na době. Nevykládejte si to nějak ve zlém. Samozřejmě ve vší počestnosti.
„Ani ne. Co máš zase v plánu?“ Zasmál se a dal mi pusu.
„Co takhle procházka po osvětlené zahradě o půl 3 ráno?“ Slezla jsem z něj.
„Zapomněla jsi dodat zasněžené.“
„Tak co ty na to?“ Musel mi říct ano. Ale i kdyby řekl ne, stejně bych ho přinutila.
„ Tak fajn. Ale potom půjdeme spát ano?“ Vyhrabal se z postele. Na nic jsem nečekala a vběhla do mého šatníku jako neřízená střela. Rychle jsem si sundala gatě od pyžama, natáhla si rifle, přes vršek jsem si oblékla svetr s norským vzorem a na to ještě kabát. Netrvalo mi to snad ani minutu.
Tentokrát o něco později než normálně, a taky kratší. Jinak asi se budu zase opakovat, ale děkuju, že to vůbec čtete, komentujete a hvězdičkujete ♥ Ani nevíte jak to potěší. A pokud to bude možné, tak se dalšího dílu dočkáte už v něděli. Hope U like it :)
