NIALL’S POV:
Vážně by mě zajímalo co s ní je. Od té doby, co jsem ji zatáhl do toho obchodu je jako vyměněná.
„Lolo, vidím, že se něco děje.“ Chytil jsem ji za ruku, ale ona se mi zase vysmekla, vstala a otočila se ke mně zády. Já ji ale chytil za loket a otočil si ji zpátky čelem ke mně. „Udělal jsem něco špatně?“ Lola jenom sklopila oči.
„Můžeme prosím co nejdřív odletět do Londýna?“ Pokusila se změnit téma. Už zase.
„Ne, do doby, než mi řekneš, co jsem udělal.“ Podíval jsem se jí do očí. Byli plné bolesti. Bože! Určitě je to kvůli mně. Proč já musím být takový kus vola, i když vůbec nevím proč?
„Můžeme jít prosím někam, kde je víc soukromí?“ Podívala se kolem sebe.
„Dobře. Neznáš tady nějaký park nebo něco takového?“ Lola jenom přikývla a šla směrem k východu. Šli jsme jenom pár minut, než jsme přišli k takovému malému parčíku s jezírkem. Nikdo tu nebyl, kromě dvojice důchodců, co krmila kačeny. „Takže?“ Začal jsem, když se do toho Lola moc nehrnula. „Je to kvůli těm šatu?“ Začal jsem pomalu a přitom jsem se jí pořád díval do očí. Zakroutila hlavou. „Tak je to kvůli tomu obchodu se spodním prádlem?“
„Když ty to nepochopíš.“ Podívala se kamsi za mě.
„Za zkoušku nic nedáš.“ Povzbudivě jsem se na ni usmál.
„Ale co když to ani nechci zkusit? Co když ti to nechci říct?!“ Vyjel po mě a ti důchodci se na mě pohoršeně podívali. „Vem mě prosím domů.“ Zašeptala. Upřímně? Zajímalo by mě, co to do ní zase vjelo.
„Dobře. Ale myslel jsem, že když spolu chodíme, tak že si budeme všechno říkat.“ Řekl jsem ublíženě a pořád se jí díval do očí.
„Tak když spolu chodíme, proč se tak nechováš?“ Zase zvýšila hlas. Já už ji vůbec nechápu. A to jsme spolu ani ne 24 hodin.
„Sama si řekla, že zatím nechceš, aby to někdo věděl.“ Zvýšil jsem ho už i já.
„Ale před tím to bylo jiné. Chtěls mě chytnou za ruku a všímal sis mě. Jenomže sotva vidíš vysokou blondýnu s kozama jako Pamela a inteligencí houpacího koně, tak tvoje tajná přítelkyně už neexistuje, co?!“ Takže takhle to je.
„Ty žárlíš?“ Pousmál jsem se při té představě.
„Ne.“ Odsekla a vykročila směrem ven z parku. Já šel za ní.
„Ale žárlíš.“ Trval jsem si na svém. Věděl jsem to.
„Ne, nežárlím. Jak ti to mám ještě říct?“ Mávla na taxík.
„Kam jedeme?“ Zeptal jsem se jí po tom, co jsme nasedli to taxíka.
„Na letiště.“ Odpověděla mi. I když jsem měl takové tušení, že to spíš bylo víc pro řidiče, než pro mě.
Celou cestu na letiště a následně do Londýna bylo mezi námi nesnesitelné ticho. Párkrát jsem se ho snažil přerušit, ale vždy mě ignorovala. Na konec stejně zaspala, tak jsem ji musel nějak vzbudit. Nechtěl jsem nic drastického, aby mi ještě jedna nepřistála, ale to stejné by mě čekalo, i kdybych ji políbil na probuzení.
„Lolo, vstávej, už jsme v Londýně.“ Řekl jsem, nebo spíš tak trochu zakřičel na druhou stranu letadla.
„Jasně.“ Řekla ospale a začala se zvedat. Byla tak roztomilá, když měla rozcuchané vlasy. „Co je?“ Zeptala se mě zaskočeně, když jsem na ni už nemalou chvilku hleděl jak na svatý obrázek.
„Nic. Jenom si strašně roztomilá.“
„Páni, kolikrát jsi mi už řekl, že jsem roztomilá? Začínám mít takový pocit, že to není pravda.“ Au. Tak tohle vážně bolelo.
„Fajn. Takže mi už ani nevěříš?“ Zeptal jsem se smutně a vyšel jsem z letadla. Po pár metrech jsem ale skončil na zemi. Lola na mě totiž skočila a já ocitl na zemi. „Co blbneš? Co paparazzi a fanynky?“ Zeptal jsem se jí, když jsem stál zase pevně na nohách. Věděl jsem, že jestli se to dozví celý svět, Lolu to zničí. A to nemůžu dopustit.
„Najednou mi je to nějak jedno. Chci, aby všichni věděli, že jsi jenom můj a ničí jiný.“ Řekla a chtěla mi dát pusu. Já jí to, ač nerad, nedovolil.
„Kdo jsi a co jsi udělala s tou Lolou, co byla na mě ještě před 10ti minutama naštvaná? A navíc, nemyslíš si, že by se to měli tvoji prarodiče dozvědět i jinak než z internetu, televize nebo novin?“ Šli jsme směrem k autu, které na nás už čekalo. Ještě jsem zamával pár fanynkám, které tam čekali a vyjeli jsme směrem k domu jejích prarodičů.
„Nemůžu se dočkat, až jim to řeknu.“ Radovala se Lola.
„A musím u toho být i já?“ Upřímně? Měl jsem docela nahnáno při představě, že její děda mi něco může udělat. Anebo ještě hůř, může nám zakázat být spolu. Vím, že se říká, že jsou to většinou holky, kdo si představují katastrofické konce, ale v tomhle jsem vážně dobrý.
„Snad se nebojíš.“ Zasmála se Lola a stiskla mi povzbudivě ruku. Kdyby jenom věděla, jak moc se bojím.
„Tak panstvo, jsme tady.“ Zahlásil nám řidič a já šel Lole otevřít dveře.
„Děkuju.“ Sladce se na mě usmála. Kdyby věděla, jak moc ten její úsměv miluju. Hlavně když vím, že to je kvůli mně. Chytl jsem ji za ruku a vyšli jsme směrem k domu. Viděl jsem, jak se hýbla záclona v obývacím pokoji. Bylo to celkem vtipné, tak jsem to ukázal Lole. Ta se začala hrozně smát a já s ní. Má tak strašně nakažlivý smích, to by jeden nevěřil. Lola se už chystala odemknout dveře, když je otevřela její babička a vrhla se na nás.
„Děti, ani nevíte, jak jsem šťastná.“ Zašeptala nám oběma do uší, když nás objímala. No, spíš dusila.
„Myslím, že si tady musíme něco vyjasnit.“ Řekl její děda, který stál ve dveřích a přísně se na mě podívat. Ale když jsem za Lolou chodil do nemocnice, tak byl na mě milý jako kdybych byl snad Bůh. No, i když to pro některé holky sem. Co si budeme namlouvat, že ano. Né, kecám.
„Jdeš?“ Drgla do mě Lola.
„Jasně.“ Šel jsem těsně za ní. Když jsme vyšli do chodby, začal jsem se vysvlékat, pomohl jsem Lole z kabátu a začal si vyzouvat boty.
„Ehm, Nialle, u nás se chodí v botech.“ Pošeptala mi. Já se zvedl a spolu s Lolou šel do obývacího pokoje, kde mě nejspíš nečekalo nic pěkného.
Dneska je to takové kratší, no bohužel jsem neměla čas, až teď posledních pár hodin. Možná se budu opakovat, ale znov děkuju za hvězdičky a komentář (ani nevíš, jak to potěšilo :)). Vím, že sem to usekla v takovém hezkém momentě, ale chtěla bych slyšet váš názor, jak by to měslo asi zhrub pokračovat, takže prosííííííím napište mi do komentářů :)
