21. PROSINCE
"Už se těším, až spolu zítra oslavíme Vánoce." Zašeptal Niall, když jsme leželi u mě na posteli a dál mi kreslil obrázky do dlaně.
"Já taky. Nazdobíme stromek, pustíme si pohádky, uvaříme si večeři a pak se přecpeme cukrovím." Zasmála jsem se a on se zasmál se mnou. Jenomže to nebyl normální smích. Tenhle byl takový ten nervózní. "Nialle? Řekla jsem něco špatně?" Otočila jsem se na něj.
"Ne. Vůbec nic." Usmál se, jako by si myslel, že mu na to skočím.
"Takže na cos zapomněl?" Povytáhla jsem obočí s posadila se.
"Nic důležitého." Poškrábal se na krku a taky se posadil. "Koupím to zítra cestou pro tebe." Na to jsem vzata a šla do šatníku. Jak znám Nialla, tak by na to zítra zapomněl znova. A myslím, že to ani jeden z nás nechce.
Chvilku jsem přemýšlela, co si obleču. Nakonec jsem se rozhodla pro svetle šedé tepláky, o něco tmavší svetr, tmavé UGG's a moji oblíbenou parku.
"Ty se někam chystáš?" Zasmál se ten roztomilý blonďáček rozvalený na mé posteli.
"Jo, a ty jdeš se mnou." Chytla jsem ho za ruku a snažila se to vytáhnou. K mé smůle byl snad přilepený, takže jsem za malou chvilku skončila na něm. "Nialle," řekla jsem o něco tvrději, "jestli mě okamžitě nepustíš a nevstaneš, tak mi věř, že tě na nohy dostanu a nebude se ti líbit jakým způsobem." Pokusila jsem se nasadit vážný výraz, ale to ho jenom rozesmálo.
"A jak prosím tě? Oba víme, že proti mně nemáš nejmenší šanci. Nebo máš snad v plánu mě upusinkovat k smrti?" Znovu se zasmál. Ve mně to začalo vřít, a to nikdy neznamená nic dobrého.
"Nialle, já ti to nebudu říkat dvakrát. Okamžitě mě pusti nebo.." ani jsem to nestihla dořict.
"Nebo co?" Zase se začal smát. Tohle byl můj konec. Jestli něco nesnáším, tak je to právě to, když mě někde drzí nasilu. Ani nevím jak, ale podařilo se mi z jeho sevřetí uvolnit, rychle jsem vyběhla na ulici a namířila si to na jediné místo, kde bych se dokázala uklidnit. Kde se můžu skrýt před celým světem. Kde můžu být na chvíli volná - ke kolotoči.
NIALL'S POV:
Lola se doslova vyřítila ze svého pokoje. Až jsem se divil, že po ní nezůstala ohnivá čára. Než jsem se ale vzpamatoval a vyběhl za ní, nikde jsem ji už neviděl. Navíc mi do karet nenahrávalo ani to, kde jsem se právě necházel. Byl jsem rád, že jsem věděl, jak se dostat na hlavní cestu a teď tu mám ještě hledat Lolu.
Jako první mě napadlo, že zavolám Samovi, jestli u nich třeba není, ale to jsem hned zavrhl, jelikož bydlí na druhé straně Londýna a aby to tam stihla za tak krátkou dobu, musela by být Superman.
'Notak, Nialle, přemýšlej. Kdybys byl rozzuřená holka, kam bys šel?' Ozval. se můj vnitřní hlas. Jenže tu byl další problém. Já nejsem rozzuřený a už vůbec ne holka.
Nasedl jsem do auta a začal projíždět okolí doufajíc, že ji takhle najdu snadněji. Dokonce jsem jí snad co minutu volal nebo psal smsky. Pokaždé mě ale buď složila, nebo vůbec neodpovídala.
Měl jsem děsné nervy smíchané se strachem, jestli se jí něco nestalo. Projel jsem snad každý kout v jejím sousedství, ale pořád nic.
'Mysli, Nialle, mysli.' Zase ten hlas v mé hlavě. 'Kdes ještě nebyl?'
Asi po další půlhodině mě přece jenom napadlo místo, kde jsem ještě nebyl - kolotoč. I když to byl jenom kouse, jel jsem jako blázen a v duchu se proklínal, že mě to hned nenapadlo.
