LOLA’S POV:
Kluci s El, Sophie a Perrie včera večer odjeli, takže jsme tu byli teď samy. Konečně. Teda, ne že bych si stěžovala na jejich přítomnost, ale když je vás v jedné chatce 9, je to vážně o život.
„Co máš dneska v plánu?“ Zeptala jsem se Nialla, když jsme leželi v posteli.
„Umíš bruslit?“ Zeptal se mě. Já jenom přikývla. „Tak půjdeme bruslit.“ Usmál se.
„Jako na rybník? Chceš se utopit?“ Zasmála jsem se.
„Možná jsem magor, ale ne zas až tak velký. Pár minut jízdy je odtud takové malé kluziště. A řekněme, že já a Mike – on je syn majitele se už nějaký ten pátek známe, takže by nám mohl zařídit, abysme to tam měli jenom samy pro sebe.“ Políbil mě na čelo, odhrnul peřinu a začal se oblékat.
„A teď mi utíkáš kam?“ Ohrnula jsem spodní ret.
„Dvě slova – snídaně do postele.“ Dal mi pusu.
„To sou ale tři slova.“ Zasmála jsem se, když se ode mě vzádlil.
„Člověk ti chce udělat radost a ty ho budeš opravovat? Tak fajn. Žádná snídaně do postele. Čekám tě v kuchyni. Dávám ti 5 minut, pak to všechno sním.“ Řekl a vyšel z pokoje. Myslela jsem, že to nemyslel vážně, tak jsem si dala načas.
„Hej! Kde mám tu snídani?“ Vražedně jsem se na něj podívala.
„Já jsem jasně řekl 5 minut. A tys pořád nechodila, tak jsem si dovolil to všechno sníst.“ Pokrčil rameny.
***
NA KLUZIŠTI:
„Aaaaa!“ Zakřičela jsem a stáhla Nialla na led. Znova.
„Neříkalas, že umíš bruslit?“ Se smíchem mi pomáhal zpátky na nohy.
„Nesměj se.“ Strčila jsem do něj, když jsem už stála. „Už je to dost dlouho, co jsem stála na bruslích.“ Zasmála jsem se. Naposledy jsem bruslila před 8 lety, když mě bral strejda na trénink krasa. To mi bylo 11.
„Tak víš co?“ Chytl mě za ruce. „Když ty přestaneš padat, tak já se ti přestanu smát. Co ty na to?“ Pousmál se.
„Fajn.“ Dala jsem mu pusu, znova se rozjela a po chvíli zase spadla. Tentokrát záměrně. Niall se mi zase začal smát a když i pomáhal vstát, pořádně jsem zapřela a stáhla ho k sobě. Tentokrát jsem se smála já. On se na oko urazil, vstal a odjel na druhou stranu ledové plochy. Když jsem ale chtěla jet za ním, schválně přede mnou ujížděl. Asi po 10 minutách mě to přestalo bavit ho takhle pořád nahánět, tak jsem se rozhodla, že si půjdu pro horkou čokoládu.
„Počkej, kam jdeš?“ Začal se zajímat. Já ho ignorovala a šla dál. „No ták, Lolo, snad se nezlobíš.“ Znova jsem nereagovala. Ještě na mě něco volal, ale já ho už neslyšela.
Když jsem čekala, než se mi připraví již zmiňovaná horká čokoláda, oslovil mě někdo, koho bych tu vůbec nečekala.
„Nazdar Fergusonová.“ Ozvalo se za mnou. Naskočila mi husí kůže. Ten hlas jsem znala až moc dobře na to, abych si myslela, že tam stojí někdo jiný.
„Mike Ower.“Procedila jsem mezi zuby. „Co tady ksakru děláš?“ Zeptala jsem se.
Jenom tak pro info – Mike byl jedním z těch, co mě ve škole šikanovali. Nebo aspoň do doby, než jsme přešla na jinou školu. Možná tam jsou jiní spolužáci, ale šikana je pořád stejná.
