NIALL'S POV:
Nemohl uvěřit, že je vážně pryč. Bylo to sice jen pár hodin, ale zdálo se to jako několik týdnů. A nejhorší na tom celém bylo, že jsem ani nevěděl, kam vlastně odletěla.
Několik hodin jsem seděl sám ve svém obývacím pokoji a hypnotizoval displej mobilu. Naši první společnou fotku z doby, kdy byla v nemocnici.
~ FLASHBACK ~
"Budeš ještě to želé?" Ukázal jsem na růžovou rosolovitou hmotu na jejím táci.
"Klidně to sněz. Ale varuju tě, je to to nejnechutnější želé v celém Londýně." Zasmála se a já si s chutí vzal malou průsvitnou misku. Jak jsem se ale přesvědčil na vlastní kůži, nebylo to nic výtečného. Vlastně to bylo vážně odporné.
"Takový humus nedokážu udělat ani já. A tohle je navíc ta nejlepší nemocnice ve městě. Nemáš kapesník?" Lola mi s úsměvem na rtech přikývla a z šuplíku mi jeden vytáhla. Začal jsem si utírat jazyk, nacož se její smích ozval v pokoji znovu. "Nesměj se, nebo to sníš ty." Ukázal jsem na kelímek. Ona se však rozesmála ještě víc.
"Donuť mě." Vyplázla jazyk.
Tím si však podepsala svůj ortel. Během sekundy jsem seděl v jejích nohách s plnou vidličkou té podivnoé hmoty, které tady všichni říkají želé a pomalu se nakláněl k jejímu obličeji.
Své rty pevně semkla a otočila hlavou tak, abych se jí, byť jen trošku, nemohl přiblížit k puse.
"No tak, za dědečka," jen zavrtěla hlavou na znak nesouhlasu, "tak za babičku," dostavilo se mi však stejné odpovědi, "za Manchester United," našpulila rty, ale opět zavrtěla hlavou, "Lolo, neštvi!"
"Si to sežer sám! Já moc dobře vím, jaký to je hnus." Jakmile otevřela pusu, visličku s želém jsem jí narval snad až do krku. Ona mi však ale všechno vyprskla do obličeje. V tom okamžiku stuhla a začala se mi omlouvat.
"Promiň," sotva to dořekla, spustila znova svůj smích.
"Tak za tohle zaplatíš." Odložil jsem vidličku i s pokrmem a vrhl se na ni . Začal jsem ji lechtat. Bohužel měla tu smůlu, že nemohla z postele.
"Stačí! Jestli nepřestaneš, tak se počůrám!" Zapištěla. Já ji okamžitě pustil a začal se smát. Ona mě naoplátku mlátila polštářem.
Netrvalo dlouho a do pokoje vtrhl doktor. Oba jsme ztichli.
"Vidím, že se vám už daří dobře." Zasmál se a Lola jen přikývla. "V tom případě bychom vás mohli tak za tři dny pustit domů." Lola zase přikývla. "Dobrá. Kdybyste cokoli potřebovala, stačí zazvonit na sestřičku." Lola po třetí přikývla a doktor opustil pokoj. Sotva se zavřely dveře, spustila svůj smích. Netrvalo dlouho a já se začal smát na jejím smíchu. Nechci ani vědět, co si o nás mysleli lidé, kteří procházeli kolem.
"Půjč mi mobil." Začala z ničeho nic Lola.
"Cože?" Ušklíbl jsem se.
"Slyšels. Půjč mi mobil." Řekla a natáhla ruku. Po chvilce přemlouvání jsem jí ho půjčil. Stačila chvilka nepozornosti a Lola začala fotit všechno kolem sebe. Včetně mě.
~ END OF THE FLASHBACK ~
Hlavou mi proudily stovky vzpomínek a já po chvíli usnul. Moc dlouho jsem ale nespal. Neustále jsen se převaloval a myslel na ni. Co teď asi dělá? Kde vůbec je? Chybím jí nebo se snaží zapomenout?
Po půl hodině jsem se rozhodl vstát a dát si studenou sprchu. Nic nepomáhalo. Vlezla mi pod kůži. Viděl jsem ji všude. Bylo něco málo po páté ráno a já už předem věděl, že asi nezaspím. Co to ta holka se mnou provedla? Nakonec jsem se řádně oblékl, vzal klíče od auta a jel se projet. Člověk by neřekl, jak klidně může Londýn tak brzo ráno působit.
Po nějaké době jsem se podvědomě dostal až ke kolotoči. Tak, kde to všude začalo. Několik minut jsem jen nečinně seděl v autě a zamyšleně ho přes plot pozoroval. Ve své době to tu muselo být opravdu nádherné. Ještě několikrát jsem se Lole snažil dovolat, ale vždy mi to spadlo do hlasové schránky.
Frustrovaně jsem si prsty zajel do vlasů, než jsem vystoupil. Cesta nebyla nejjednodušší, obzvlášť přes tu díru v plotě, ale nakonec jsem to zvládl. Dokonce jsem stihl i východ slunce. Při pomyšlení na to, co jsem teď mohli spolu dělat mi hrkli slzy do očí. Kdyby si to alespoň nechala vysvětlit.
Zpět domů jsem se odebral až po té, co slunce definitivně zmizelo za obzorem. Se skloněnou hlavou a velice loudavým krokem jsem se vydal k autu. Cesta pomalu ožívajícím Londýnem nebyla o nic rychlejší. Neměl jsem sebemenší důvod spěchat.
Proč vždy, když se všechno daří, se musí něco pokazit? Zasraný Murphy a jeho zákony.
Jakmile jsem dorazil domů, vytáhl jsem z šatníku cestovní tašku a začal jsme si skládat do vnitř oblečení. Původně jsem měl odjet na Vánoce do Irska jen na pár dnů, ale vypadá to, že se tam nejspíš zdržím o něco déle. Nemám důvod se vracet a chvíli pobýt s rodinou mi taky neuškodí. A když se k tomu přidá mámina kuchyně, ráj na zemi.
Ještě jednou jsem zkusil zavolat na Lolino číslo, ale jakmile jsem opět uslyšel hlasovou schránku, vydal jsem se na letiště.
Cesta trvala něco kolem půl hodiny, a to snad jen díky tomu, že půlka obyvatel ještě spí. Můj let měl kvůli sněhu hodinové zpoždění, což mi překvapivě ani nevadilo. Zašel jsem si do kavárny, rozdal pár fotek a podpisů a odešel jsem odbavit.
Mé sedadlo bylo u okna, ale nevěnoval jsem tomu nějak moc velkou pozornost, jelikož jsem chvíli po vzlétnutí zaspal. Spánek to byl ale krátký jelikož let běžně trvá asi jen hodinu a půl. Na letiště pro mě přijel Greg, kterému jsem ještě v kavárně napsal. Jen jsme se bratrsky pozdravili a bezeslova odešli k autu. Poznal, že o tom, co se stalo nechci mluvit a já byl vděčný, že to akceptoval.
***
"Nialle!" Ještě jsem ani pořádně nevystoupil z auta, máma už stála mezi dveřmi s otevřenou náručí. Věděl jsem, že to ticho, které panovalo celou cestu z Dublinu až sem nebude pokračovat. Máma bude chtít vědět vše. A to za každou cenu. S povzdechnutím jsem si vzal své kufry a pomalu se vydal do domu. Ještě před mámou mě ale přivítal malý Theo.
"Strejdo Nialle!" Zvýskl a přitiskl se mi k nohám. "Byla tady bez tebe strašná nuda. Že tu tentokrát zůstaneš dýl?" Zvedl bradu a podíval se mi do očí. Bylo až k neuvěření, jak moc mi byl podobný. A taky velký. Když jsem naposledy odjížděl, sotva řekl smysluplnou větu, a teď už chodí do školky.
"To si piš prcku. Co bys řekl na to, kdybych tě pak vzal na hřiště?" Pousmál jsem se a rozcuchal mu jemné blanďaté vlásky. Musel jsem z domu vypadnout co nejdřív a můj synovec mi k tomu dal skvělou příležitost. Dobře, teď to vyznělo, jako bych ho využíval, ale to se vám jenom zdá.
"Nialle," vzdychla mi máma do ucha, když jsem se dostal k ní, "tak strašně jsi mi chyběl. A kde je vlastně Lola? A jakto, že jsi tu dřív?" Podivila se a já věděl, že musím s pravdou ven. Povzdechl jsem si, a se slovy, že jen co si vybalím, všechno jí řeknu. Chápavě přikývla a nechala mě projít.
Táta ani Denise tu nebyli a já šlapal do svého pokoje. Zavazadla jsem položil na zem a natáhl jsem se přes celou postel. Ani změna prostředí mi nepomohla na ni přestat myslet. Po chvíli se mi zkutálela po líci slaná slza. Tak moc mě sžíralo, že jsem nevědel, kdy je. Ani svým prarodičům se neozvala a kamarádky taky neměla. Teda, kromě Jesy a Sama. A na ty kontakt nemám. Zkoušel jsem i kluky z týmu, ale nic. Jako by se po ní slehla zem.
Ano, už je to tak, opravdu vás nešálí zrak [ono se to rýmuje 😂]. Po více než roce je tu UPDATE Carouselu. Původně jsem vám to chtěla dát jako dárek k 45K přečtení, ale nakonec to vydávám o něco [dost] později. Taky vím, že většina mých starých čtenářů si pravděpodobně už nikdy nepřečte, ale napadlo mě, že bych mohla zase pomalu začít přidávat další díly. Možná si to ani neuvědomujete, ale je to už více než rok, co jsem naposledy něco přidala a upřímně? Strašně mi to chybí. A prosím, napište mi do komentářů, jestli má cenu pokračovat, nebo mám necat Carousel na dobro být.
