LOLA’S POV:
„Příjdeš i zítra?“ Vypadlo ze mě, když jsme na pokoji zůstali s Niallem samy. ‚Bože, co to zas melu za kraviny. Určitě má už i jiný program, než trčet se mnou v nemocnici.‘ Prolétlo mi hlavou.
„Rád.“ Usmál se a odešel.
***
Takhle to bylo týden. Teda spíš do dne, než si pro mě přijel děda a odvezl mě domů. Niall tu byl u mě každý den a když už to začínalo být podezřelé a novináři se ho začali vyptávat, proč pořád chodí do nemocnice, vždycky jim odpověděl, že jde za svojí těžce nemocnou babičkou. A díky tomu se z nás stali opravdu dobří kamarádi. Až na to, že z mé strany to nebylo jenom kamarádství – ano, jsem zamilovaná do Niall Horana. Jenom škoda, že to Niall necítí stejně.
„Tak máš všechno?“ Ptal se mě děda, když jsem opouštěla svůj nemocniční pokoj. Teda spíš jsem se z něj vyřítila rychlostí blesku. Na kotníku mám už jenom ortézu.
„Snad jo. Ani nevíš, jak se těším domů. A hlavně se pořádně najím.“
„Copak tady nevaří dobře?“ Ušklíbl se na mě děda. „Jo a doma mám pro tebe menší překvapení.“
„Jaké?“ Začala jsem hned vyzvídat.
„Na tak Lolo, víš přece, že kdybych ti to řekl, tak by to nebylo překvapení.“
„Prosím! Slibuju, že to babičce nevykecám.“ Udělala jsem na něj ten nejlepší psí pohled který umím. Děda se na mě ani nepodíval.
„To je sice pěkné že bych jí to neřekla, ale háček je v tom, že babička s tím nemá nic společného.“ Řekl, když jsme vycházeli z nemocnice na parkoviště.
„A kluci z týmu s tím mají něco společné?“ Pokračovala jsem si ve svém.
„Ne.“
„Tak Niall a kluci z One Direction?“
„Ne.“
„Tak - “
„Lolo, přestaň ano? Všechno se včas dozvíš.“ Přerušil mě děda. „A těd si laskavě nastup do auta.“ Odemkl naši Audi A5 a já jako poslušná vnučka jsem si sedla na místo spolujezdce. Děda ještě dával mé věci do kufru.
„Ale když já nesnáším překvapení.“ Řekla jsem a zkřížila si ruce na prsou. Děda neodpovídal a nastartoval auto.
Cesta k nám domů se mi zdála věčnost, i když to je jenom asi 10 minut. Pořád jsem musela myslet na to překvapení. Když jsme vjeli do naší ulice, a viděla náš dům, srdce mi radostí poskočilo. Ale komu by neposkočilo po týdnu v nemocnici s jejich stravou? V celém domě byla velice podezřelá tma, takže jsem čekala něco jako párty s překvapením. Když jsem ale vešla do obýváku a rožla jsem si, všechno bylo jako normálně. Žádní sousedé, žádní fotbalisti, dokonce ani žádná babička.
„Dědo?“ Otočila jsem se na něj.
„Běž do pokoje.“ Naznačil mi rukou.
‚Vážně by mě zajímalo, co je to za překvapení.“ Mluvila jsem si sama pro sebe. ‚Do mého pokoje se sotva vejdu já sama, natož parta lidí, nebo snad celý fotbalový tým. Tak fajn, je na čase otevřít dveře a zjistit to překvapení.‘ Pro jistotu jsem se přikrčila, když jsem otvírala dveře. Ale nic na mě nevyskočilo. Jenom na mé posteli byla nějaká krabice. Když jsem k ní přišla a otevřela ji, málem mi vpadly oči.
Byli v ní riflové korzetové šatky bez ramínek, červené lodičky a náhrdelník. A pod tím vším byl ještě dopis.
„V pět buď nachystaná. XX Niall.“
‚Krátké a výstižné,“ pomyslela jsem si. „Počkat v pět? Já nestíhám!“ Zakřičela jsem, začala jsem mávat rukama a běhat po pokoji.
„Klid Lolo. Jsou teprve 3 odpoledne.“ Zakřičel na mě děda ze spodu.
„No právě! Ale co ta noha?“ Zeptala jsem se ho, když jsem seběhla schody a šla si pro pití do kuchyně.
„Myslím, že pro jednou to nebude vadit, no ne?“ Povzbudivě se na mě usmál a já mu úsměv opětovala.
„Děkuju.“ A šla jsem zpátky do pokoje. V rychlosti jsem se osprchovala, umyla si hlavu, kterou jsem následně vyfénovala a navlnila, vyčistila si zuby a namalovala se. Když jsem byla hotová, ale pořád ještě ve spodním prádle, bylo 4.45PM, čas akorát na oblečení se a sejítí schodů. Ještě jsem se naposledy podívala do zrcadla a vydala se ke schodům. Dole už na mě čekal Niall, což jsem nechápala, protože jsem ho neslyšela zvonit. Měl na sobě černé rifle, bílé supry, bílé tílko a na tom černobílou bundu. Musím uznat, že byl vážně k sežrání.
„Sluší ti to.“ Řekl, když jsem se dostala bezpečně dolů.
„Děkuju. Ty taky nevypadáš zrovna nejhůř.“ Usmála jsem se.
„Nialle, a nezapomeň na to, co jsem ti říkal.“ Ozval se děda a já se na něj jen nechápavě podívala.
„Jistě pane. Nic se jí nestane. To vám slibuju.“ Otočil se na něj. „Můžeme?“ Zeptal se tentokrát mě a nabídl mi ruku.
„Můžeme.“ S radostí jsem ji přijala a vyšli jsme ven přímo k jeho autu. Vyjeli jsme ven z Londýna a mě to nedalo se ho nezeptat: „Nialle, kam to jedeme? Nemáš doufám v plánu mě zatáhnout někam do lesa a tam mě přefiknout, že ne?“ Niall se jenom zasmál.
„Ne, vlastně, už jste tu. Teda skoro.“ Pořád měl na rtech ten úsměv a mě nedalo se nepodívat před sebe. Byli jsme na letišti.
„Letiště? Co máš v plánu? Odletět na Bora Bora nebo na Bahamy? Protože jestli jo, tak já nikam neletím, jelikož tu nemám plavky.“
„Bohužel tě budu muset zklamat, ale na žádné Bahamy nebo Bora Bora neletíme.“ Řekl, kdy mi otvíral dveře.
„A kam teda?“ Znovu jsem se ho zeptala.
„Někam, kde to moc dobře znáš.“ Usmál se. Zase ten jeho úsměv. Asi se z něho rozpustím.
„A to je kde?“ Niall neodpověděl, jenom mě chytnul za ruku a vedl do letadla. Ne, neprojela mnou elektrika a neměla jsem v žaludku plno motýlů. Ne. Jenom to byl takový zvláštní pocit. Hodně zvláštní.
***
Cesta letadlem trvala jenom chvíli, i když možná to bylo i tím, že jsem zaspala. Probudil mě až Niall polibkem do vlasů. Jenom jsem se zavrtěla a zamručela na znak toho, že se ještě nechci probudit.
„No tak Lolo. Je na čase vstávat.“ Dal mi další pusu.
„Když mně se ještě nechce.“ Zabrbrala jsem si pod nos.
„Ale to se nedozvíš, kde a proč jsme.“ Zasmál se a vstal.
„To nevadí. Já chci spát.“ Otočila jsem se na druhou stranu. Jenomže Niall udělal něco, co jsem nečekala. Vzal mě do náručí. „Jestli mě okamžitě nepoložíš na zem, tak začnu ječet.“
„Tak dobře, ale už pojď nebo to nestihneme.“ Já se na něj jenom usmála, obula si boty a vyšla z letadla. Až teď mi došlo, kde jsme a co tady děláme.
Šaty: http://data1.whicdn.com/images/68134865/large.png
