LOLA’S POV:
„Jak dlouho?“ Zeptal se děda a oba si nás přeměřoval pohledem. Takového jsem ho neznala. A musím říct, že to bylo vážně zvláštní.
„Co jak dlouho?“ Dělala jsem, že nechápu a Niall mi celkem drtil ruku, jak mě za ni držel.
„Jak dlouho to už mezi váma takhle je.“ Začal nám dělat před obličejem kolečka, jakože myslí nás jako pár.
„No,“ Začal Niall, ale když jsem viděla, jak se trápí, musela jsem mu pomoct.
„Od včerejška.“ Pousmála jsem se, ale celkem jsem se bála, jak děda zareaguje. Přece jenom, chlapi reagují vždycky víc přehnaně. To ví každý.
„Máš ji rád?“ Ptal se děda Nialla. Musela jsem se pousmát. Bylo to vážně vtipné. Děda se snažil o drsný výraz, Niall mi drtil ruku, jak byl nervózní a babička jenom zaujatě seděla v křesle a s úsměvem na rtech to všechno pozorovala. Musela jsem se začít smát. „Děje se něco Lolo?“ Zeptal se mě děda a zvedl jedno obočí.
„Tohle všechno,“ vydýchávala jsem smích, „tohle všechno je totálně směšné, dědo. Ty si tady hraješ na drsňáka, což ti mimochodem moc nejde, jelikož tě znám a i Jones by to dokázal,“ škaredě se na mě podíval, „Niall mi tady drtí ruku z toho jaký je chudák celý nervózní,“ okamžitě mě pustil, „a babička se snaží nesmát. Takže s tím prosím přestaň.“
„Fajn,“ řekl nabručeně děda a zkřížil si ruce na prsou, „ale až mi odpoví na pár otázek.“ Já jenom zakroutila hlavou na znak toho, že to s ním vzdávám a lehla jsem si tak, že nohy jsem měla opřené o opěrku gauče a hlavu v Niallově klíně. Ten si hrál s mými vlasy, mezitím co odpovídal na otázky. Bylo to vážně jako u výslechu. Ale jedna otázka mě zaujala.
„Co bude, až odjedeš na turné?“
„No, víš, dědo, o tomhle jsme se s Niallem už tak trošku bavili.“ Pousmála jsem se.
„Vážně? A kdy jste to stihli?“ Zeptal se mě podezřívavě.
„No, včera večer. Ještě než jsme šli spát.“
„Opravdu? A co jste ještě dělali, než jste šli spát?“ Věděla jsem, kam tohle směřuje a tak jsem si to otočila v náš prospěch.
„No, takže. Nejprve jsme šli na fotbal, který kluci totálně projeli, o poločase jsem jim šla vynadat, pak jsme se procházeli po Manchesteru, Niall mě vzal do jednoho obchodu s nábytkem, tam se mě zeptal jestli s ním budu chodit, na což jsem mu řekla že ano, ale že nechci, aby to hned všichni věděli, pak mi zavázal oči, odjeli jsme zpátky na stadion, který už byl vyprázdněný, tam mi kluci z One Direction přichystali piknik uprostřed hřiště, na to přišel ohňostroj...“ Chtěla jsem pokrčovat, ale babička mě přerušila.
„To je tak hezké. A jak ses jí zeptal?“ Začala se tentokrát vyptávat babička.
„No, nejprve se mě Lola ptala, jestli se mi nějaká líbí a já řekl že jo a že jestli chce, tak že jí ji představím a ona že jo. A pak, jak jsme se procházeli po to Manchesteru, tak jsme šli kolem jednoho takového malého obchůdku s nábytkem, tak jsem si vzal dovnitř. Vůbec nechápala, co mám v plánu. No a nakonec jsem ji postavil před zrcadlo a zeptal se jí. A ona mi kupodivu řekla, že ano.“ Musela jsem mu dát pusu. Šlo mu to víc než dobře.
„Ale ještě pořád jste mi neodpověděli na mou otázku.“ Ozval se děda.
„Jo jasně. Promiň. Takže nás napadlo, že bych mohla jet s něma.“ Vyšvihla jsem se do sedu a hodila jsem na dědu svůj úžasný psí pohled.
„A co škola? Jsi v posledním ročníku a máš před maturitou.“ Věděla jsem, že to vytáhne. Byl tak předvídatelný.
„Víš jak školu nesnáším, takže bych měla soukromého učitele a navíc jsem už dospělá a na maturitu budu doma. Prosíííím!“ Na znak toho, že prosím, jsem dala ruce k sobě.
„Fajn. Ale mám jednu podmínku.“ Řekl a já mohla radostí vyskočit až na Mars.
„Cokoliv si budeš přát!“ Pousmála jsem se.
„Aspoň jednou za měsíc se nám přiletíš ukázat a každý týden nám budeš skajpovat. A kdy že to vlastně začíná?“
„V březnu.“ Odpověděl pohotově Niall.
***
„A teď, když nás omluvte,“ řekla jsem asi po půl hodině, „půjdeme s Niallem ke mně do pokoje.“ Rychle jsem ho chytla za ruku a táhla ho do patra. „Šlo ti to dobře.“ Usmála jsem se na něj a zavřela dveře.
„Máš to tu celkem hezké.“ Prohlížel si fotky, co jsem měla na stole a na nočním stolku. Na většině jsem byla já s rodiči nebo s prarodiči a na pár dokonce i s klukama z týmu.
„Celkem?“ Nadzvedla jsem obočí.
„Jo, ale to jenom pro to, že tu nemáš žádnou moji fotku.“ Drze se usmál.
„Dej mi minutku.“ Zapla jsem si notebook, začala hledat nějakou Niallovu fotku, kterou bych si mohla vytisknou. Když to viděl, tak mi ho okamžitě zaklapl.
„Ale takhle jsem to nemyslel.“ Zasmál se.
„A jak?“ Bavilo mě se s ním takhle hrát.
„Uvidíš. Ale teď mě tak napadlo. Je teprve půl 3 odpoledne a my máme s klukama takovou malou chatku kousek za Londýnem. Tak co takhle si udělat menší výlet? Řekněme tak na 4 dny?“ Navrhl mi. Byl to úžasný nápad, ale mělo to pár chybiček.
„A nebude to veřejnosti trochu divné, když pojedeme samy? A co škola? Prázdniny mám skoro až za měsíc.“ Jak kruté. Ale bohužel pravda.
„Tak vezeme kluky a oni po 2 dnech odjedou a vezmou si i moje auto, aby to nebylo tak nápadné. A škola? Máš omluvenku ještě tak na 2 týdny.“ Vypadal jako malé dítě o Vánocích když o tom mluvil.
„A to tam jako budu jediná holka mezi 5ti klukama? Trošku divné ne?“ Zasmála jsem se při té představě. Už se vidím, jak budou vylehávat u fotbalu a já místo abych tam byla s nima, tak budu luxovat, vařit, prát, žehlit a nevím ještě co šecko.
„Tak řeknu klukům a oni vezmou El, Sophii a Perrie, co ty na to?“ Tomu jeho pohledu se prostě nedá říct ne.
„Tak jo, ale dědovi s babi to oznamuješ ty.“ Zasmála jsem se a začala si nandávat ortézu, na kterou jsem si vzpomněla.
„Můžeš jet!“ Ozvala se babička za dveřmi.
„Díky! A příště prosím trochu víc soukromí!“ Zakřičela jsem na zpět a Niall se začal smát. „Hej! To není jako vůbec vtipné!“ Bouchla jsem ho do ramene. A kdybychom jeli ty chytráku?“
„No, jelikož jsme sotva dojeli, tak co takhle v pondělí dopoledne? To nebude taková dopravní špička a já si stihnu vyprat.“ Musela jsem se zasmát při představě jak si Niall pere.
„Čemu se jako směješ?“ Sedl si za mnou na postel.
„Tobě při představě jak pereš.“ Začala jsem se smát.
„Tak ty se mi budeš smát? Tak já ti dám další důvod proč se smát, co ty na to?“ Ani jsem nestihla odpovědět a začal mě lechtat. Skoro jsem se počůrala, ale k mému štěstí rychle vyskočil a šel k mému balkónu, který směřoval na ulici.
„Co tam zkoumáš?“ Lehla jsem si na břicho a hlavu si podepřela rukama.
„Jak je to vysoko?“ Zeptal se se zájmem a prohlížel si i strom, který stál o kousek dál.
„Asi 3 nebo 4 metry. Proč?“ Pozorovala jsem, co tam zkoumá.
„Jenom tak. A už jsi někdy lezla po tom stromě?“ Pokračoval.
„Asi tisíckrát. Na co to chceš sakra vědět? Chceš mě snad někdy v noci přepadnout?“ Zasmála jsem se.
„No, přepadnout zrovna ne. Spíš bych to nazval pozdní nečekanou návštěvou, která nechodí přes hlavní dveře, aby o ní nevěděl celý barák. A seš si jistá, že mě to udrží?“ Zeptal se ještě pro jistotu.
„Když to udrželo dědu, tak to udrží i tebe.“ Vstala jsem a šla za ním, abych mu dala pusu.
„Já to slyšel!“ Ozval se děda z vedlejšího pokoje.
„Hej! To tu nemůže mít člověk chvilku soukromí?“ Zakřičela jsem na něj.
„Může. Ale to by nesměl mít v pokoji kluka.“ Zakřičel mi zpátky.
„Co takhle se na chvilku vytratit?“ Zašeptala jsem Niallovi.
„Fajn, ale to chceš lozit s tímhle,“ ukázal na mou nohu, „po stromě?“ Zasmál se.
„Ne, víš, tohle není jediný balkón, co tady máme. Víš, v pokoji pro hosty je ještě jeden i se schodištěm do zahrady. A pokud se mě budeš držet, tak ná nikdo neuvidí.“ Mrkla jsem na něj.
„A co můj kabát ty chytrá?“ Vyplázl na mě jazyk.
„Víš jak jsem šla předtím dole na záchod? Tak kabát máš v koupelně.“ Žduchla jsem ho do bílých dveří mé koupelny a počkala, než se obleče.
„A co ty?“
„Já mám zase tyhle dveře.“ Zasmála jsem se a otevřela druhé bílé dveře, tentokrát od mé malé šatny. Dobře, nebyla zrovna nejmenší, ale ani ne ta nejvěší. Jenom asi pár 10m2. Dobře.. Mohla mít tak 150m2. Jak říkám, nic velkého.
„Tohle je tvoje šatna?“ Řekl Niall s údivem.
„Jo, ale moc věcí tu nemám.“ To byla pravda. Měla jsem zaplněnou sotva čtvrtku. Rychle jsem si vzala bundu, chytla Nialla za ruku a vedla ho do pokoje pro hosty. „A pozor na 4 schod odspodu. Vrže.“ Varovala jsem Nialla. „Jo, a když budeme procházet kolem psů, tak se drž těsně za mnou. Jinak budou štěkat.“
„Vy máte psy?“ Zeptal se zaskočeně.
„Ne, ty jsou souseda, ale částí mají kotce i na našem pozemku. S dědou jsou dobří přátelé, tak když jsme třeba dlouho pryč, tak je prostě vypustí i k nám na zahradu.“ Opatrně jsme sestupovali ze schodů.
„Já se nestačím divit. Původně jsem si myslel, jaká si skromná, když jsem tě viděl poprvé a ty máš mezitím šatnu, kterou by ti mohla závidět i Carrie Bradshaw ze Sexu ve městě, tajné schodiště a dokonce v noci lozíš po stromech.“ Zasmál se.
„Zapomněl jsi zmínit psy.“ Šťouchla jsem do něj, když jsme stáli bezpečně nohama na zemi.
„Ti ale nejsou vaši.“ Pousmál se. Asi si myslel, že mě dostal, ale to se trošku přepočítal.
„Sice možná nejsou, ale já je znám už od doby, co to byli ještě štěňata a stačí jedno slovo a ten kabát co máš na sobě už mít nebudeš.“ Pokusila jsem se o ďábelský smích, ale moc mi to nešlo.
„Fajn, vyhrála jsi. Ale jenom pro tentokrát. A kam že to vlastně půjdeme?“ Člověk by nevěřil, jak je zvědaví.
„Co když ti to neřeknu, jako ty mně včera?“
„To bys byla velice zlá.“ Nafoukl si tváře.
„Teď buď prosím ticho. Teda, jestli si nechceš dát tělocvik.“ Upozornila jsem Nialla. Blížili jsme se totiž ke kotcům. Jendou rukou jsem jim dala povel, aby si lehly a tu druhou mi držel Nialle.
***
„Podívej! Sněží!“ Zakřičela jsem na Nialla a slezla s koně. Ano – byli jsme u kolotoče. Nic jiného mě totiž nenapadlo.
„Je to nádhera.“ Řekl a obmotal mi ruce kolem pasu.
„A třeba když v pondělí pojedeme na tu chatu, tak tam už bude sníh.“ Zasmála jsem se, i když jsem věděla, že pravděpodobnost, že tam bude sníh je celkem nulová.
„A třeba si postavíme sněhuláka.“ Řekl a opřel si hlavu o moje rameno.
„Toho si postavíme i tady.“ Otočila jsem se na něj. „To ti slibuju.“ Políbila jsem ho.
„Není ti zima na tu nohu?“ Zeptal se mě z nenadání Niall. Měla jsem totiž pořád jenom tu ortézu. Sice jsem pod ní měla 2 ponožky, ale i tak.
„Trošku.“ Zahuhlala jsem. Ale nechtěla jsem ještě odcházet. Bylo mi tady dobře. Bylo to jedno ze dvou míst, kde jsem se cítila bezpečně. To druhé bylo Niallovo obětí.
Děkuju za hvězdičky i komentáře. Nikdy bych nevěřila, že by tuhle hovadinu mohl někdo číst a ejhle - celkově to má už přes 600 čtenářů ♥ Takže prosím komentujte, hvězdičkujte a hlavně ČTĚTE dál. A jestli chcete vědět, kdy bude další díl, tak si přečtěte můj status ;) Lots of Love
