Mé jméno, má krev II (Harry Potter FF)

Kapitola jedenáctá - Selene

Šikovně Smrtijeda pronásledovala podél poloprázdných cel. Chodba se zdála nekonečná. Nečekaně se Smrtijed zastavil a spolkla ho tma. Zůstala několik vteřin překvapeně stát, než se odvážila jít blíž. Soustředila se na tmavé místo před sebou, přestala dávat pozor a klopýtla o kámen. Zabránila pádu a chytila se mříží, ale kutálení kamene se rozléhalo ještě dlouhou chvíli. Rty naznačila nadávku, avšak nic jí nezabránilo přikrást se k místu, kde jí Smrtijed zmizel z očí. Záhadu jeho zmizení odhalila okamžitě-tma skrývala skulinu mezi dvěma celami, kterou se dalo projít do úzké chodbičky. Bez zaváhání se protáhla dovnitř a kradla se ke světlu, které pronikalo skrz pootevřené dveře.

Nahlédla zpoza dveří do zšeřelé místnosti. V jednom rohu stál stůl, na kterém ležel podnos s jídlem. V druhém rohu viděla Smrtijeda, jak se sklání nad ženou sedící na posteli. Něco jí pošeptal a snažil se jí vnutit jablko. Najednou Smrtijed kousek poodstoupil, očividně vzdal boj s jídlem, protože se jablko kutálelo po podlaze, a Emily spatřila ženinu tvář. Velké černé oči, porcelánovou pleť, havraní vlasy po pás...

„Mami...?" zašeptala zmateně.

Smrtijed se prudce otočil a kápě mu spadla na ramena. Byl to Severus Snape. Rázně vykročil ke dveřím, Emily couvla o pár kroků dozadu neschopná pohybu. Klidně za sebou zavřel dveře a bez jakéhokoliv výrazu v obličeji pozoroval zmatenou Emily.

„Tady nemáš co pohledávat," sykl.

„To byla moje matka?" zeptala se přiškrceným hlasem a poprvé od jejího příjezdu v něm nebyla ani špetka sarkasmu.

„Nic jsi neviděla," řekl výhružně.

„Ale-"

„Emily," přerušil ji, „kdyby Pán věděl, že jsi tady..."

„Mě nezajímá, co on říká!" rozkřikla se a vrhla se dopředu, ale Snape byl rychlejší a chytil ji surově za paži.

„To by tedy mělo! Sem dolů už niky nesmíš, rozuměla jsi?!"

„Mami!" vykřikla. „mami, slyšíš mě? Tady je Emily!"

Přitlačil ji ke zdi a jednou rukou zacpal ústa. „Nekřič, nebo nám oběma zaděláš na pořádný malér. A tvá snaha je zbytečná, Selene tě neslyší."

Přestala sebou škubat, ale dál Severuse propalovala vražednými pohledy. V duchu se pro sebe musel usmát, podobala se na svou matku v mnoha směrech.

„Teď mě poslouchej," vybídl ji. „Kromě mě a Pána o přežití Selene nikdo neví, takže drž jazyk za zuby. Před Pánem obzvlášť, jasné? Když budeš spolupracovat, jsem ochoten ti pomáhat."

Přikývla na znamení, že rozumí. Pustil ji. Zkřížila ruce na prsou a zabodla do něj podezřívavý pohled. „Proč všem tvrdí, že je mrtvá?"

Severus jí ve stručnosti vylíčil, co se Selene doopravdy stalo, jak ji Bellatrix mučila a jak ji před měsícem přivedl zpátky. O minulosti, Siriusovi nebo Lauře se však nezmínil jediným slovíčkem.

„Proč jste to pro ni všechno riskoval?" vyslovila jednu ze svých otázek po dlouhém zvažování nahlas. „Copak jste snad můj otec?"

Snape se trpce zasmál: „Tak to tedy opravdu ne."

„Zajímalo by mě, na čí straně vlastně doopravdy jste," prozradila.

„Musíme jít," rozhodl „porada skončila a Lucius bude zuřit, pokud tě nenajde tam, kde jsi měla čekat."

Chtěla zaprotestovat, ale chytil ji znovu za paži a vedl ven. Ohlédla se na vzdalující se dveře.

„Vezmu tě k ní," zamumlal hledíc někam před sebe, „až bude správná chvíle."