Mé jméno, má krev II (Harry Potter FF)

Kapitola dvacátá - Kruh

Táňa spojila příjemné s užitečným a pro krácení dlouhé chvíle odposlouchávala mysl každého Smrtijeda, kterého měla na dosah. Potěšilo ji, že většina Smrtijedů má smýšlení daleko jednodušší než černokněžníci, které byla zvyklá stopovat. Podařilo se jí projít mysl skoro každé osoby v domě, až na pár výjimek, které jí vrtaly hlavou. Pokud dokázala odhadnout správně, v jejím okolí se pohybovali tři lidi s dokonale uzavřeným vědomím. Jeden z nich byl určitě lord Voldemort, ale kdo jsou ti ostatní?

Sotva za oknem zapadlo slunce, dostala od Pána zla pozvání k večeři. Nejraději by sice odmítla, ale její nová role si to vyžádala. Sešla proto doprovázena Smrtijedskou stráží dolů do prostorné jídelny, kde již u stolu sedělo několik kouzelníků a ládovalo se všemožnými pochutinami.

„Slečno Pugačovová!" zvolal Voldemort slavnostně, sotva si jí všiml. „Prosím, posaďte se k nám."

Táňa se co nejpřívětivěji usmála a následovaná zkoumavými pohledy všech přítomných se ladně usadila vedle Pána.

„Velice si vážím vašeho pozvání," projevila svůj dík. Smrtijedi u stolu se zájmem upírské dívce naslouchali.

„Vaše společnost nám bude potěšením, nemám pravdu?" otočil se Voldemort na Severuse.

„Za jisté," souhlasil chladně Snape. Šedohřbet se na druhém konci stolu posměšně ušklíbl.

Voldemort dělal, že si ničeho nevšiml, pokynul služebné v rohu místnosti a otočil se zpátky k Táně. „Jsem si vědom, že bychom vás sebelepší jídlem nepotěšili, proto jsem vám nechal přinést něco speciálního."

V tu chvíli služebná před dívku postavila plnou číši. Táňu okamžitě do nosu zasáhla vůně lidské krve. Sebrala v sobě co nejvíc síly, aby potlačila své upírské choutky.

„To je od vás velmi...laskavé," pozvedla svou číši k přípitku. „Na spolupráci."

„Na spolupráci," zopakoval a přiťukl si lahodným vínem.

Táňa nahnula pohár k ústům a předstírala, že pije. Měla pevně semknuté rty a nedýchala. Za celý život neochutnala jedinou kapku lidské krve. Stálo ji to hodně síly, ale zařekla se, že

nikdy nebude zrůda jako její otec Ivan a zbytek rodiny. Zvířecí krev její žízeň sice plně neuhasila, ale byla jediná, kterou měla k dispozici.

Okolo stolu se mezitím znovu rozproudil rozhovor na téma mudlovských šmejdů, jejich vyhlazení a postavení ministerstva kouzel k návratu Voldemorta.

„Povězte, jak moc se liší upíří život od života kouzelníků?" zajímal se jeden ze Smrtijedů.

„Nijak zvlášť, pokrčila rameny. „Všichni ovládáme nějaké ty schopnosti, někteří víc než jiní. Normální život nám snad komplikuje jen to, že se nedostaneme na denní světlo, ale má to i své výhody, samozřejmě." O tom, že ona sama je jen poloviční upírka, pomlčela.

„Žijete normálně mezi lidmi?" zeptal se druhý. „Neodhalí vás?"

„Lidé nemají téměř žádnou šanci někoho z nás odhalit, dokážeme obalamutit i kouzelníky. Já osobně normálně mezi lidmi žiji, dokonce pracuji," navázala postupně na svůj plán.

„Pracujete?" odfrkl si Šedohřbet. „Něco jako vy nemůže pracovat," pochyboval, „jste jen mrtvé mršiny."

Několik Smrtijedů se zasmálo. Táňa se jeho urážkou nenechala vyvést z míry, nenávist mezi upíry a vlkodlaky byla zcela běžná po staletí. „Když můžou pracovat prašiví psi, proč ne i mršiny," vrátila mu to stejně.