Mé jméno, má krev II (Harry Potter FF)

Kapitola dvaašedesátá - Věc života a smrti

Touha přežít je silná. Říká se, že umírající tváří tvář smrti bojují ze všech sil. Bojí se, každý se bojí. A strach nás nutí rvát se dál. Daru žít si vážíme až tehdy, kdy ho ztrácíme. Opravdu se nám odehraje celý život před očima? Jdeme za bílým světlem? To ví jen mrtvý.

Držel svou ženu v náruči a plakal.

Pohlédla do baziliškových očí.

Zahlédla bezednou propast pod sebou.

Skočila před paprsek světla, aby ochránila nevinnou.

Ale vraťme se na začátek.

****

Boj vypukl dřív, než se stačili přichystat a Lauře bylo v tu chvíli jasné, že Voldemortova armáda je silnější. Vyběhla právě ze sklepení, odkud vytáhala skupinku vyděšených domácích skřítků, když se Smrtijedi začali dobývat skrz bránu do Vstupní síně.

„Honem, utíkejte!" vyzvala domácí skřítky a poslala je směrem k hloučku mladších studentů, které vyváděl pan Weasley.

Brána se otřásala v pantech, bylo jen otázkou času, než se rozletí. Několik profesorů a Remus Lupin se snažili svými silami bránu udržet. Pokaždé, když zvenku udeřila síla smrtijedských kouzel, dveře nadskočily a odhodily je o kousek dál. Laura se ohlédla za sebe na schodiště a uvědomila si, že je příliš brzo. Profesorka McGonagallová ještě nevyvedla skoro celou nebelvírskou kolej. Kdyby sem Smrtijedi teď vpadli, ty děti by neměly šanci. Kdyby je neudupal dav, zabila by je kouzla. Bez rozmýšlení si stoupla pod schodiště před bránu, rozpažila ruce a soustředila se na svou moc. Z rukou jí vytryskly proudy modrého světla a narazily do brány. Celé dřevěné dveře pokryla námraza a hlasité rány ustaly. Brána se nepohnula už ani o centimetr, Laura ji zmrazila na místě.

„Remusi! Vyveďte odtud ty děti! Dlouho je neudržím!" křikla na Lupina, který se zvedal ze země.

****

Viktor, Cat a Ivan se krčili na okraji Zapovězeného lesa. Ve stínech stromů sledovali Voldemortovy stoupence, jak se snaží dobýt hrad. Byly jich desítky, stovky – Smrtijedi, vlkodlaci, upíři, obrové, akromantule.

„Co budeme dělat?" zašeptala Cat vyděšeně. Tohle nešlo podle jejich představ, takhle to vypadat nemělo. Nedostali se skrz hromadu Smrtijedů do Prasinek, nevěděli, kde je Laura, ani jak se dostat nepozorovaně dovnitř školy.

Za jejich zády zapraskaly větve stromů, všichni tři se instinktivně otočili a vytáhli hůlky. Zůstali tváří tvář stádu kentaurů. Nebyli ozbrojení, Viktor dal Cat znamení a oba zase hůlky sklonili.

„Rozmysleli jsme si to," řekl vůdce stáda a vystoupil před své druhy. „Budeme bojovat, pokud se zapřísáhneš, že všechno, co jsi nám slíbil, bude pravda."

„Samozřejmě," souhlasil Viktor, „nepoužil jsem prázdná slova."

„Moje rodina pomůže Harrrymu Potterovi, když se nám zaručíš, že budeme svobodní, že si budeme všichni rovni." Kentaurovy oči se ani nehnuly, ostře sledovaly ty Viktorovy.

„Udělám vše pro to, abych svého slova dostál," slíbil Viktor a napřáhl ruku. Kentaur mu ji bez zaváhání stisknul.

****

Draco kráčel jednou z těch dlouhých chodeb, které se každou přestávku zaplnily štěbetajícími studenty, kteří se přesouvali na další hodinu. Dnes však toto místo vypadalo jinak. Bylo plné kouzelníků – bojujících kouzelníků, kteří proti sobě metali jednu kletbu za druhou. Malfoy kráčel bitvou. Těsně kolem hlavy mu proletěl paprsek červeného světla, on však šel dál. Nepřemýšlel, kam jde. Nevnímal křik raněných, nevyhýbal se padajícímu stropu. Jedním si byl jistý – kdyby se měl zapojit do bitvy, nevěděl by, na čí straně stát. Raději by zemřel, než se před toto rozhodnutí postaví.