Mé jméno, má krev II (Harry Potter FF)

Kapitola čtyřiačtyřicátá - Kapka krve

Laura několik posledních dní pobývala u Billa a Fleur v malé chaloupce na pobřeží. Skrývala se zde nejen před zraky Smrtijedů, ale i z dohledu ostatních členů Řádu. Po tom, co se událo na svatbě, upadla v nemilost nadobro. Jediná, kdo věděl o její skrýši, byla Cat. Atmosféra však mezi obyvateli Lasturové vily, jak láskyplně novomanželé své obydlí nazývali, houstla. Laura věděla, že její přítomnost není Billovi právě příjemná, směla zůstat jen proto, že za ni Fleur prosila. I když jim oběma zachránila život, Bill to nejspíš nepovažoval za dostatečný důkaz toho, na čí straně stojí. Nedivila se jeho opatrnosti a podezřívavosti, sama sotva v noci zahmouřila oka a usínala jako na jehlách. Voldemort byl den ode dne blíž a blíž.

Jednoho rána, kdy se časně probrala celá dolámaná a unavená, se rozhodla, že nastal čas přestávat se skrývat. Zabalila si pár starých triček a džíny, které jí půjčil Bill, protože všechny její věci u sebe měla Hermiona, do batohu. Převázala si ruku a sešla po dřevěných schodech do kuchyně. Fleur stála u sporáku, odkud se linula vůně slaniny a vajec, Bill si četl za stolem Denního věštce.

„Snídaně je na stole," zašvitořila Fleur roztomilou angličtinou a otočila se. Strnula uprostřed pohybu, když viděla batoh přes Lauřino rameno. „Kam si myslíš, že jdeš?!" vyjela na ni francouzsky.

Bill zvedl oči od novin a netvářil se nijak překvapeně.

„Postaráte se mi o Sabbath?" zeptala se Laura s pohledem upřeným ven z okna, kde se proháněl velký černý pes.

„Můžeš si tu nechat všechny věci," nabídl jí Bill. „Na jak dlouho budeš chtít."

„Díky," přikývla se vzpomínkou na velký kufr s věcmi do Bradavic, který už nikdy nebude potřebovat. Poslední rok ho sebou vláčela z místa na místo.

Fleur položila talíř s čerstvou slaninou na stůl, vypadala zklamaně. Utřela si ruce do zástěry a zamumlala: „Aspoň se pořádně najez, ať neodcházíš s prázdným žaludkem."

Položila batoh na zem a posadila se ke stolu. Jedli mlčky, každý zabraný do svých myšlenek. Laura svůj odchod protahovala co nejvíc. Několikrát si přidala, i když se jí z jídla obracel žaludek. Když už však na talíři nic nezbylo, odsunula židli a vstala.

„Co máme říct Cat?" zeptal se Bill.

„Řekněte, že jsem s Harrym," odpověděla pevně. „A že s ním zůstanu, dokud to neskončí."

„Mohla bys...," nadechl se Bill.

„Dám na Rona pozor," přikývla.

Vděčně přikývl. Přehodila si batoh přes rameno a otočila se k odchodu. Fleur hbitě vyskočila od stolu a objala ji.

„Opatrrruj se," zašeptala dojatě. „Budu ti nadosmrrrti vděčná za to, co jsi prrro nás udělala."

„Já děkuju vám," řekla Laura na oplátku. „Ať při vás stojí štěstí."

Vyměnila si s Billem přikývnutí a opustila je. Fleur stála u okna a sledovala, jak Laura jde skrz zahrádku k vrátkům. Sabbath pobíhal kolem ní a smutně vyl. Sotva prošla dřevěnou brankou, přemístila se.

„Řád jí nevěří," zašeptal Bill za jejími zády a položil jí ruku na rameno.

„Zachrrránila nám žžživot!" obořila se na něho Fleur rozzuřeně.

„Ano," souhlasil. „Ale říká se, že má něco společného s Brumbálovou smrtí."

„To je ležžž!" odsekla. „Nikdy by nikoho nezabila."