Mé jméno, má krev II (Harry Potter FF)

Kapitola třiapadesátá - Rodinné záležitosti

Severus postával v rohu pracovny a ukládal své vzpomínky do myslánky. Poslední dny měl příliš práce a únava na něm byla znát. Už mu docházely síly na neustálé hry a přetvářky. Tajně si přál, aby už bylo po všem, ať to znamenalo cokoliv. Ale teď bylo jeho hlavní starostí dostat Lauru do bezpečí. A to ho trápilo víc, než si přiznával.

„Pane řediteli!" skrz dveře dovnitř vplul duch Krvavého barona.

„Ano?" otočil se s nerudným výrazem.

„Pane, viděl jsem Emily," vykoktal duch.

„A co má být?" pobídl ho netrpělivě.

Krvavý baron se zarazil: „Při vší úctě, myslím si, že utíká."

„Utíká?"

„Nesla si batoh, pane. Mířila pryč z hradu."

Snape střelil pohledem k místu, kde visely portréty ředitelů. Někteří taktně předstírali spánek, jiní zvědavě nakukovali. Sekal se s pomněnkovýma očima Albuse Brumbála.

„Bude lepší, když ji necháme jít," řekl bývalý ředitel klidně.

Snape přikývl. „Ale co když se vydala zachránit Lauru?"

„Nesmysl," odporoval Brumbál. „Má zřejmě jiný důvod."

V tu chvíli se dveře do pracovny otevřely a na prahu stanula zadýchaná Alecta, která celou cestu sem běžela.

„Neumíš klepat?" sjel ji Snape ostře.

„Je tu Lucius," řekla stručně. „Přijel si pro Emily."

Severus sevřel prsty okraje myslánky, až mu zbělaly klouby.

****

Emily utíkala celá zadýchaná skrz bradavické pozemky. Měla na sobě hábit a nadávala si, že si neoblékla něco praktičtějšího. Zakopávala o vlastní nohy a neohlížela se za sebe. Hlavou se jí dokola honil ten podivný sen pořád dokola. Byla to pravda? Posílá pro ni Voldemort, aby mu předala svou moc? Jak se Lauře podařilo dostat se jí do hlavy?

Byla už skoro u hlavní brány, když zaslechla hlasy. Bez rozmýšlení se vrhla mezi nejbližší stromy a přikrčila se.

Srdce jí zběsile tlouklo, a když spatřila ve tmě Luciuse Malfoye a Šedohřbeta, měla pocit, že ten tlukot je jediné, co jde v tu chvíli slyšet. Dokonce zadržela dech, když se přiblížili.

„Nechápu, proč se takovou dálku musíme kodrcat zrovna my dva," vrčel Šedohbřet.

„Je to Pánův rozkaz," odpověděl Lucius trpělivě.

„Má už jednu, na co potřebuje tu druhou holku?"

Emily potlačila vyjeknutí a přikrčila se čelem k zemi. Pod kolenem jí zapraskala větev. Lucius a Šedohřbet se na místě zastavili.

„Co to bylo?" zeptal se Lucius pozorně.

Emily ani nedutala, vyděšeně se chvěla a modlila se, aby jí ze zad nesjel batoh a neprozradil ji.

Šedohřbet udělal pár kroků vpřed a zavětřil. Jeho vlkodlačí čich byl vyvinutý na jakoukoliv živou bytost. Mezi Smrtijedy se tradovalo, že dokázal rozeznat kouzelnickou krev od mudlovské.

„Cítíš něco?" vyzvídal Lucius.

Emily opatrně natáhla dlaně a úpěnlivě se soustředila na svou moc. Vyvolala slabý vánek, který nadzvedl listí kolem ní a vanul přesně opačným směrem od Smrtijedů.