Mé jméno, má krev II (Harry Potter FF)

Kapitola sedmapadesátá - Sesterské pouto

Všechno se seběhlo tak rychle. Sotva postřehl, jakou záhadou se objevil za vysokou železnou brankou. Ivan ho pevně svíral paží kolem pasu, s lehkostí ho táhl za sebou. Paprsek světla proletěl Viktorovi těsně kolem levého ucha, když se ze tmy vynořila Cat, Lauru bezvládně přehozenou přes rameno, pevně chmatla Ivana za rameno a všichni se přemístili pomocí přenášedla.

****

„JAK VÁM, K ČERTU, MOHLA UTÉCT?"

Mrtvolné ticho.

„VY PATOLÍZALOVÉ!"

Jeden Smrtijed klesl k zemi

„IDIOTI!"

Paprsek světla roztříštil vysoké okno.

„CRUCIO!"

Lord Voldemort zuřil k nepříčetnosti, přecházel vztekle po hlavní hale a metal kletbu na každého, kdo se mu připletl do cesty. Čišel z něho čistý hněv. Severus se držel nenápadně stranou a strnule zíral před sebe, z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. Lucius Malfoy se krčil ve stínu schodiště a jeho žena za ním. I Bellatrix měla nahnáno, byla to ona, kdo přinesl Pánovi zla pravdu o Viktorovi, což se ukázalo jako nejméně vhodný krok.

„TAK ŘEKNE MI NĚKDO, CO SE TU STALO?!"

Smrtijedi mlčeli, báli se vyměnit si i pohledy mezi sebou. Uprostřed kruhu leželi dva mrtví, jejichž odpověď Pána zla neuspokojila.

„SEVERUSI!" zahřměl Lord Voldemort a Snape urychleně vystoupil o pár kroků vpřed.

„KDE JSI BYL?" osopil se na něho a z rudých očí žnul žár nenávisti.

„Měl jsem stráž u hlavního vchodu, pane," odříkal zpaměti čistou lež. „Nic jsem neslyšel."

„MŮŽE TI TO NĚKDO DOSVĚDČIT?"

„Dolohov," řekl klidně. Dolohov s upravenou pamětí, samozřejmě.

„DOLOHOVE!"

„Drželi jsme spolu stráž, pane."

„Luciusi!" otočil se Pán zla na svého hostitele, a ten se bojácně přikrčil ve stínu. „Kdes byl, k čertu, ty?"

„U sebe v ložnici, můj pane," odpověděl pokorně, „dnes večer na mě nepřipadla žádná služba. Když jsem uslyšel poplašnou sirénu, vyběhl jsem na chodbu a Viktor mě omráčil."

Lord Voldemort pokýval hlavou, bezovou hůlku sevřenou mezi úzkými prsty. „A tvoje žena?"

„Mo-moje žena?" zopakoval Lucius nechápavě.

„Ano, kde byla tvoje žena," formuloval svou otázku přesněji.

Lucius se otočil za sebe a podíval se Narcisse do očí, ve kterých uviděl záblesk strachu. Lucius nevěděl, kde Narcissa byla, s ním rozhodně ne.

„Byla se mnou, samozřejmě," řekl pevně a Narcissa nevěřícně zalapala po dechu. „V naší ložnici."

Několik Smrtijedů se uchechtlo, ale vzápětí toho litovali.

„ČEMU SE TADY SMĚJETE! OKAMŽITĚ VŠICHNI VYPADNĚTE VEN A NEVRACEJTE SE, DOKUD MI NEPŘIVEDETE LAURU ZPÁTKY! A TOHO PARCHANTA VIKTORA MÁTE POVOLENÍ ZABÍT! JDĚTE!"

****

„Vydrž," sykla Cat povzbudivě a přidržela Viktorovi u krvácejícího ramene kus látky. „Mohl bys mi podat támhle tu tašku?" houkla přes rameno na Ivana.

„Ne, nemohl," odpověděl Ivan nabroušeně.

„A to, ksakru, proč?" osopila se na něho naštvaně a snažila se oběma rukama udržet Viktora vsedě, aby neupadl. Byl v mrákotách, sotva něco vnímal, krev mu z rány stříkala na všechny strany.