Mé jméno, má krev II (Harry Potter FF)

Kapitola dvanáctá - Lži a tajemství

Prázdniny utíkaly, co jim nohy stačily. Než se Laura nadála, její dvouměsíční pobyt na Grimmauldově náměstí se blížil ke konci. Byl předvečer odjezdu do Bradavic a za okny se stmívalo.

Seděla na posteli a před sebou měla hromadu fotografií. Vedle ní se rozvaloval Harry a pomáhal jí fotografie seřazovat podle data do alba. Nikomu jinému by asi nedovolila, aby ji sledoval v situaci, kdy s něhou pozoruje tvář svojí matky a sotva vnímá okolní svět, ale cítila k Harrymu zvláštní náklonnost a důvěru, protože on sám nepoznal ani jednoho ze svých rodičů. Kolem nich proběhl Křivonožka pronásledovaný Sabbath a za nimi rozzuřený Ron, protože mu zvířata opět rozházela šachovou partii, kterou měl s Ginny rozehranou několik hodin.

„Hermiono! Mohla bys té chlupaté kouli vysvětlit, aby neskákala po figurkách?!" obořil se na svou kamarádku.

„Je to kocour Ronalde, ne chlupatá koule," opravila ho klidně a dál se věnovala čtení ve své nové učebnici lektvarů. „A neběhal by jako zběsilý, kdyby neměl v patách Sabbath, viď, Křivonožko?"

Kocour jí vyskočil do klína a nechal se láskyplně drbat za ušima. Ron se naštvaně otočil na Lauru, která na něj upřela psí pohled a rukama bránila svého čtyřnohého mazlíčka. Znechuceně zakroutil hlavou a sedl si zpátky na zem k Ginny, která se snažila rozestavět figurky na správná políčka. Snažila si nenápadně přilepšit a postavila svého střelce do jiné pozice, než byl, ale Ron její švindl prokoukl.

Do pokoje nahlédl Bill, porada Řádu ohledně zítřejšího odjezdu nejspíš skončila. „Pojďte, vy bando, mamka vzkazuje, že máte večeři na stole."

Děti zanechaly svých činností a s chutí se rozběhly na výtečnou pochoutku paní Weasleyové. Všechny kromě Laury, která si uvědomovala, že tohle je na dlouhou dobu poslední večeře se Siriusem a dolů se vlekla, jak nejpomaleji to šlo.

Atmosféra během jídla byla různá. Ginny mluvila o svých ztracených botách a podezírala z jejich zmizení Kráturu, Hermiona s Remusem a panem Weasleym diskutovala o stavění společnosti ke skřítkům, Harrym jim nepřítomně naslouchal a dvojčata v rohu kula pikle.

Laura se nezúčastněně rýpala vidličkou v jídle. Měla v krku sucho, které jí bránilo spolknout byť jediné sousto. Chvilkami zabloudila očima k Siriusovi, ale neviděla mu do tváře, protože měl pohled zabořený do svého talíře.

„Drahoušku, tobě snad nechutná?" zeptala se jí paní Weasleyová dotčeně.

„Ale ano, chutná," pokusila se o úsměv a dělala, že nevidí zvědavé pohledy, které na ni všichni upřeli, „je to výborné, paní Weasleyová, opravdu."

Nejspíš ji přesvědčila, protože se jí starostlivě zeptala, jestli je v pořádku.

„V naprostém," přikývla a hlasitě si oddychla, když se od ní Molly zase odklonila a dál poslouchala nářky své dcery, že ztracené tenisky byly její nejoblíbenější.

Tím večeře pro Lauru skončila, vzdala boj s jídlem a s omluvou vstala od stolu. Všichni zmlkli a vyprovázeli ji pohledy z místnosti. Zamířila do obývacího pokoje, tam ji nikdo rušit nebude. Chtěla se posadit na pohovku, ale tu obsadil její čtyřnohý mazlíček.

„Sabbath, ty potvoro!" pleskla jemně psa po čumáku a posadila se do protějšího křesla. Netrvalo to ani pět minut a ve dveřích se objevil Sirius. Prudce vstala, vylekal ji jeho výraz. Viděla snad bolest? Strach? Úzkost? Únavu?

„Neděs se," zarazil ji, „vím, že vypadám příšerně."

Nevěděla, co říct, tak se rozpačitě posadila zpátky do křesla. Opřel se o krbovou římsu a vyhlížel někam před sebe z okna.