Mé jméno, má krev II (Harry Potter FF)

Kapitola třiatřicátá - Na hraně

Nezamhouřila celou noc oči. Tiše se choulila v rohu a poslouchala bolestné nářky a sténání ostatních vězňů. V pravidelných intervalech kolem cely propluli mozkomorové. Urputně se v tu chvíli snažila myslet na léto strávené se Siriusem a na šťastné vzpomínky spojené s Emily, na dopis od Selene a vlastně na cokoliv, co ji hřálo u srdce. Sotva začalo svítat, objevili se bystrozorové a odvlekli ji k výslechu, kde na ni čekal Matthews a Popletal. Jejich snaha však byla marná, neřekla o nic víc, než předešlý večer. Když se vrátila zpátky do vězení, čekal na ni džbán vody a kousek chleba. Z opatrnosti vodu vylila, kdyby obsahovala veritasérum a vyčarovala si vlastní. Potom se posadila zpátky do svého rohu a nenápadně trénovala schopnosti. Kolem poledne se na chodbě ozvaly lidské kroky.

„Blacková, máte návštěvu!" vyštěkl někdo. Hbitě vyskočila a přešla k mřížím. V mžiku se naproti ní objevila Cat s bystrozory za zády.

„Ach zlatíčko," vzdychla si utrápeně a do očí se jí vehnaly slzy.

„To je v pořádku," pokusila se Laura usmát a stiskla jí přes mříže ruku.

„Oddělejte tu pitomou mříž!" obrátila se na bystrozory.

„Je mi líto, ale to je proti předpisům," odpapouškoval jeden.

„Já vám kašlu na předpisy, chci obejmout svoje dítě!" rozkřikla se na ně.

„Slečno Whiteová, uklidněte se," vyzval ji bystrozor.

„Já jsem klidná!"

„Cat," oslovila ji Laura jemně, „nerozčiluj se."

„Hajzlové," sykla si pro sebe. „Jak to zvládáš?" obrátila se s obavami na svoji neteř.

„Znám i lepší zábavu," pokusila se Laura o vtip, ale ani jedna se nezasmála. „Co Tichošlápek?"

„Zuří. Vlastně všichni zuří."

Laura přikývla: „Vzkaž, že jsem v pořádku."

„V pořádku?! Zlato, jsi ve vězení! Je ti teprve patnáct! Nemají právo tě tu držet!"

„Víme, o co tady jde," pokrčila dívka rameny. „Je to až do očí bijící."

„Ano, to tedy ano," souhlasila Cat. „Musíš na sebe dávat pozor, víš, že tady nejsi v bezpečí. Brumbál pracuje na tvém propuštění. Ještě včera v noci jednal s Popletalem, ale zatím to moc dobře nevypadá. Denní věštec všude slídí, dokonce i ve škole. Ministerstvo předvolává všechny studenty z Medového ráje jako svědky. Vlastně i já jsem na cestě k výslechu."

„Cože? Ty?"

„To víš, náš rodokmen je teď velice ožehavým tématem."

„Slečno Whiteová, váš čas vypršel," upozornil ji bystrozor. Probodla ho vražedným pohledem, až to vypadalo, že se na něj snad vrhne.

„Běž," vybídla ji Laura. „Čím dřív všichni promluví, tím dřív mě pustí."

„Opatruj se, holčičko, myslíme na tebe," políbila ji na čelo a zamávala na rozloučenou.

A tak Laura znovu osaměla. Hodiny se vlekly jedna za druhou, až jí připadalo, že uplynula věčnost, než se začalo stmívat. Pozorovala muže, který byl uvězněný naproti ní. Celý den seděl klidně na podlaze a četl nějakou knihu, ani jednou od ní nevzhlédl. Možná se nechal pohltit příběhem a snažil se zapomenout na to, kde doopravdy byl.

Zrovna dřepěla u mříží a snažila se nalákat krysu slídící na chodbě na drobek chleba, když jí výhled zastínily něčí nohy a zvíře polekaně uteklo.