Mé jméno, má krev II (Harry Potter FF)

Kapitola dvaačtyřicátá - Jedna strana mince

Od smrti Albuse Brumbála uplynulo několik týdnů. Několik chaotických týdnů plných beznaděje. Pro Fénixův řád to byly týdny práce. Najednou zůstali sami bez svého velitele, bez své naděje na úspěch. Albus Brumbál byl pro ně nepostradatelný článek, který je držel pohromadě. Bez něj byli nic. Zavládl mezi nimi chaos, který střídal strach a pocit marnosti. Co dělat první? Jak ochránit Harryho? Co bude s Bradavicemi? Jak zmást Smrtijedy? Co s nimi bude? A především: Co by asi udělal Brumbál?

Voldemortova armáda nezahálela a tvrdě udeřila. Jakoby ředitel byl ta poslední překážka před cílem. Každý den mizeli lidé, každý den Smrtijedi provedli útok na nějakou rodinu, každý den někdo zemřel. Znamení zla na pažích se šířilo jako mor, kdokoli si dokázal spočítat, která strana válku vyhrává. Nikomu se nedalo věřit, všichni byli nepřátelé. Nikdo si nemohl být jistý, jestli se on a jeho rodina dožije večera. Panika a strach pronikli i mezi nejodvážnější.

„Rufus Brousek si už neví rady," zamručel Kingsley po večeři a poděkoval Molly, která mu odnesla prázdný talíř. „Ministerstvo se sype jako domeček z karet."

„Je to otázka týdnů, možná dnů," vyslovil krutou pravdu Artur a těkal očima po přítomných. „Není v našich silách ministerstvo ubránit."

Zavládlo tíživé ticho, které se mezi ně v posledních dnech vkrádalo čím dál častěji. Laura zamyšleně rýpala vidličkou v kuřeti, Táňa zamračeně hleděla někam skrz Tonksovou, která na čerstvě vdanou ženu nevypadala zrovna šťastně. Cat a Remus chyběli. Ona byla na výzvědech v Obrtlé ulici, on pátral po osamělých vlkodlacích, kteří by mohli být pro Voldemorta snadnou kořistí. Bill starostlivě objímal Fleur kolem ramen, Moody nervózně podupával dřevěnou nohou o podlahu.

„Budeš ještě jíst, drahoušku?" zeptala se Molly podivně přiškrceným hlasem.

Laura se vytrhla ze zamyšlení a zavrtěla hlavou: „Ne, děkuju, bylo to výborné."

Molly ji provrtala pohledem, ale nijak nekomentovala, že z talíře nezmizelo ani sousto.

„Nevyjde to," vyhrkla Laura najednou a všichni se k ní otočili. Molly praštila talířem do dřezu víc, než bylo nutné a Pošuk znechuceně zamlaskal.

„Co nevyjde?" zeptal se Kingsley trpělivě.

„Zítřek," vysvětlila. „Zmást Smrtijedy falešným datem? To je hloupost, nemůže to vyjít."

„Samozřejmě," ucedil Moody a skočil tak Kingsleymu do řeči. „Šestnáctiletá holka je chytřejší než my všichni dohromady! Zase!" Poslední slovo vyslovil s odporem.

Laura si unaveně vzdychla, čekala takovou poznámku. Moody i mnozí další jí dávali najevo, že jim není dvakrát po chuti, když má svůj názor.

„Chápu, Alastore, že mi nevěříte," probodla ho pohledem, „ale nemusíte mě pořád shazovat."

„Moc si vyskakuješ, děvenko," zavrčel. „To žes byla Brumbálova chráněnka už nic neznamená."

„Tak dost," zakročila Táňa a všichni sebou trhli, dokonce i Pošuk. Síla upírčina hlasu byla ohromující. „Myslela jsem, že máme bojovat proti Pánovi zla, ne proti sobě."

„Odkdy stojí něco jako ty na něčí straně?" pustil se Pošuk i do ní. „Celá staletí se upíři skrývali v těch svých norách a nepletli se do věcí, do kterých jim nic není!"

„Stačí mi jediný pohyb...," zašeptala Táňa. „A roztrhnu ti hrdlo."

„To by stačilo," skočil do hádky Artur. „V mém domě se takhle mluvit nebude!"