Mé jméno, má krev II (Harry Potter FF)

Kapitola čtyřiašedesátá - Volba

„Nic jsi neřekla," obvinil ji, „nic jsi nenaznačila. Nechala sis mě vybrat a já si vybral špatně, rozumíš? Vybral jsem si špatnou stranu a je to tvoje vina."

Laura nevěděla, co na to říct, očima bloudila po tmavých pozemcích za jeho zády a snažila se najít Emily.

„Draco, poslouchej, teď nemám čas –"

„Ty nikdy nemáš čas!" zakřičel hystericky. „Pořád běháš tam a zpátky, vymýšlíš na hlavu postavené plány a zachraňuješ svět!"

„Někdo to dělat musí," odsekla. „Někdo bojuje."

Dracovy zorničky se zúžily a z hůlky mu vyletěl gejzír jisker. „Někdo? Jako ty ano a já ne? Chceš říct, že já jsem slaboch? Proto mě přehlížíš?"

„Já tě nepřehlížím," otevřela nechápavě ústa. „Nevím, co se to s tebou děje, ale já jsem tě nikdy nepřehlížela."

„Vážně?" nadhodil. „A kolikrát sis dneska na mě vzpomněla, hm?"

Laura se zarazila a začala něco koktat.

„Kolikrát ses mě snažila najít? Starala se o to, jestli žiju, nebo bojuju? Jestli mě třeba někdo nezabil...?"

„Nejsem tvoje máma!" ohradila se. „Ona možná za tebou běhá a stará se, jestli si potřebuješ pofňukat, ale já na tyhle věci nemám čas. Tady probíhá válka Draco, umírají lidi každou chvíli a já se snažím udělat všechno proto, aby to skončilo."

„A co bude pak? Až válka skončí? Přemýšlela jsi třeba o tom? O budoucnosti? Počítáš tam i mě?"

„Samozřejmě!" odsekla uraženě.

„Samozřejmě?" zapitvořil se. „Nikdy jsi nic takového neřekla. Nemluvila jsi o naší budoucnosti, staráš se jen o to, jak porazit Pána zla. Jak pomoct Potterovi a svojí rodině. Děláš si všechno po svém a mě se nezeptáš. Myslel jsem, že ti na mně záleží."

Nemohla uvěřit tomu, kde se v něm vzalo tolik vzteku a zášti, vůbec ho nepoznávala. „Záleží mi na tobě," zašeptala, „na tobě, mojí rodině a mých přátelích. Nemůžu se věnovat jen jednomu z vás. Je mi líto, že jsi tak sobecký a vyžaduješ veškerou mou pozornost, ale tu nikdy mít nebudeš."

„Ty jsi sobecká!" obvinil ji.

„A ty jsi dítě!" vrátila mu to a do očí jí vyhrkly slzy. Nechápala, jak to mohlo zajít tak daleko. „Ty jsi dítě, sobecký rozmazlený maminčin mazánek a nemáš ani ponětí, jaký život mám já!"

„Nemám ponětí? O čem to sakra mluvíš? Já jsem se tě snažil dostat z Azkabanu, já jsem seděl na ošetřovně celé dny, kamarádíčkoval jsem se s Potterem a poslouchal to tvoje kňourání, když jsi zabila ty dva chlápky. Celý roky jsem kryl tebe a tvoji povedenou sestru, zapíral jsem vás, když jste se nechali chytit a pomáhal ti z vězení."

„Jsi směšný," zamumlala a otřela si slzy. „Nechápu, že mi tohle všechno vyčítáš."

„Nic ti nevyčítám," opravil ji, „kromě toho, jak mě neustále přehlížíš. Myslel jsem, že budeme spolu, že to všechno překonáme. Ale ty jsi neřekla ani slovo, neřekla jsi mi, když jsi potřebovala pomoct, neptala ses nikdy na můj názor a ani jsi nechtěla, abych dneska bojoval po tvém boku."

„A ty bys bojoval?" zeptala se nevěřícně. „Stál bys vedle mě proti své tetě? Známým? Matce? Otci? Dokázal bys s nimi bojovat?"

Na okamžik zaváhal a několikrát se nadechl, ale nic neřekl. Lauře to stačilo jako dostatečná odpověď.