Mé jméno, má krev II (Harry Potter FF)

Kapitola třiašedesátá - Poslední oběť

„Co budeme dělat?" snažila se Emily racionálně najít východisko a mžourala skrz slabou mezírku ve dveřích.

„Ne tak blízko," upozornila ji Laura a odtáhla ji o kousek dál, „jinak porušíš ochranná kouzla a náš milovaný dědeček nás uškvaří zaživa."

„Vy-víte-kdo je váš děda?" Violet vykulila oči přes celou hlavu.

„To je dlouhý příběh," odbyla ji Emily.

„Ale má šťávu," pokrčila Laura rameny a obě se tomu vtipu zasmály.

„Tohle je přesně ten typ pohádky, co jednou budu vykládat svým dětem a ony mi neuvěří," pronesla Emily mezi záchvaty smíchu.

Lauře při zmínce o dětech ztuhl úsměv na rtech.

„Co je?" zeptala se Emily přidušeně.

„Nic," zalhala Laura a bezděky si stiskla břicho. „Všechno v pohodě."

„On nás neslyší?" strachovala se Violet.

„Jasně že ne," ujistila ji Laura a odhrnula jí pramen vlasů z odřeného obličeje. „Použily jsme takové speciálně zaklínadlo, říká se mu Ševelisimo. I kdybychom tu měly párty s ohňostrojem, neuslyší nás."

„Páni!" vyjekla dívka úžasem. „To je suprový!"

„Jo," ušklíbla se Emily, „dokud neotevře dveře, pak už to moc suprový nebude."

„Neděs ji," varovala ji Laura. „Navíc, co by tak asi Pán zla hledal v přístěnku pod schody? Harryho Pottera?"

Emily znovu vyprskla smíchy.

„Vy se smějete, když je největší černokněžník všech dob jenom pár kroků od nás?" nemohla uvěřit Violet a sjela obě sestry káravým pohledem. „Vy se nebojíte?"

„To víš, že jo," přiznala Emily, „bojíme, holka. Každou minutu."

„Každýho dne," dořekla Laura těžce.

„Někdy se musíš smát, i když jsi v naprostým srabu, chápeš?"

„Emily!"

****

Táňa byla připravená na to, že zemře. V ten okamžik, kdy jí pod nohama praskla poslední deska, a celý most se řítil do rokle, sama sobě vynadala, že skončí právě takhle. Ale nepadala volným pádem vstříc smrti, někdo ji totiž chytil za zápěstí. Zvedla vyděšeně hlavu a spatřila Tymiana, jak se ji snaží vytáhnout.

„Už zase jsem ti zachránil život," zašklebil se. Držel se jednou rukou chátrající podpěry mostu a druhou držel ji. „Ale teď sebou pořádně švihni a snaž se chytnout tohohle trámu, než se to tu celý sesype."

****

Ivan se vynořil z jezera několik málo okamžiků poté. Voda byla ledová a příliš chladná na tak jarní den, ale jeho dávno mrtvé tělo nic necítilo. Vyprskl z úst špinavou vodu a plaval blíž ke břehu, aby se mohl postavit na nohy. Když se škrábal na břeh, něčí paže mu pomohly dostat se z vody. Ivan dopadl na trávu vedle oddychujícího Viktora.

„Díky," zachrčel upír a vykašlal další vodu. Měl pocit, že jeho vnitřnosti jsou plné splašků.

„Za málo," ujistil ho Viktor, a aniž by se otočil, hbitě mávnutím hůlky omráčil Smrtijeda, který se na ně řítil.

„Kde je Catherine?" zeptal se Ivan a rozhlédl se zmateně kolem sebe. „Vděčí mi za život," zažertoval.

Viktor nevěděl, co na to říct. Rozpačitě se poškrábal na nose a ukázal někam před ně. Ivan se nechápavě rozhlédl a spatřil ten výjev za sebou. Cat stála po pás ve vodě a nehýbala se. Vypadala jako...