Mé jméno, má krev II (Harry Potter FF)

Kapitola osmačtyřicátá - Nebelvírův meč

„Něco tady nehraje," mračila se Laura, sotva za sebou zavřela dveře.

Všichni tři stáli v malém zchátralém domku, který páchl stářím, prachem, špínou a zkaženým jídlem. Před nimi se pomalu šourala zahalená stařena a zmizela jim z očí ve vedlejší místnosti.

„Mně se to taky nelíbí, Harry," přidala se zkroušená Hermiona.

„Ale jdi, vždyť je jak věchýtek," uklidňoval ji Harry. „Straší jí ve věži."

„Další důvod proti, aby tady Brumbál schoval ten meč," stála si za svým Laura. „Cítím tady příliš magie."

Jejich dohady a domněnky přerušila sama stařena, která na ně z vedlejší místnosti volala.

Batylda třaslavě cupitala sem a tam po obývacím pokoji, který páchl zkaženým masem.

Laura se napjala, něco uvnitř ní volalo, ať okamžitě zmizí pryč.

„Harry, vážně bychom měli vypadnout..."

Stařena stála u krbové římsy a zvláštně sebou škubala. Harry pomalým krokem přešel až k ní a zkoumavě se zadíval na fotografie za jejími zády. Laura mezitím postávala ostražitě u dveří s vyhrnutými rukávy, připravena kdykoliv zasáhnout.

„Paní- slečno – Bagshotová?" vypravil ze sebe Harry vzrušeně. „Kdo je tohle?" Ukazoval na jeden z rámečků. „Co je to za člověka?"

„Harry? Co se děje?" ptala se zmateně Hermiona.

„To je ten muž, co kradl u Gregoroviče. Ten ze vzpomínky!" Otočil ze znovu k Batyldě. „Prosím! Kdo je to?"

„Slečno Bagshotová!" přidala se Hermiona. „Proč jste chtěla, abychom sem šli s vámi? Chtěla jste nám něco říct?"

Lauru najednou ochromil zvláštní pocit, po těle jí naskočila husí kůže. Všechno ostatní jí připadalo jako jízda na horské dráze, události nabraly spád. Harry s Batyldou mizel na dřevěném schodišti, hrdlo jí svíraly neviditelné ruce, nedokázala nic říct. Viděla Hermioniny starostlivé oči, kamarádka stála před ní a třásla jí s rameny. Laura viděla, jak otvírá ústa a něco říká, ale nic neslyšela. V uších jí hučelo, viděla rozmazaně. Najednou Hermiona vyděšeně vzhlédla ke stropu.

A Laura pochopila, všechno kolem nabralo zase ostrý obraz, jako kdyby byla doteď pod vodou a najednou se vynořila.

„JE TADY!" slyšela sama sebe křičet. Popadala Hermionu za ruku a společně zběsile utíkaly po schodech nahoru.

****

Emily ležela v nadýchaných peřinách a marně se snažila usnout. Srdce jí spokojeně tlouklo a na tváři se jí po několika měsících objevil úsměv. Celé ty roky byla do Viktora zamilovaná, věděla to v hloubi duše. Ale vždycky se bála, že ji považuje za příliš mladou, že je pro něj spíš sestra nebo kamarádka. Dnes konečně vyšlo všechno najevo a mezi nimi bylo jasno. Konečně se na ni usmálo štěstí, spokojeně se otočila na záda a pokusila se znovu usnout, když jí Znamením zla projela ostrá bolest. Otevřela oči. Něco se stalo, věděla to.

Posadila se na posteli a jedinou myšlenkou rozsvítila svíce v pokoji. Vyhrabala se z peřin a popadla župan přehozený přes křeslo. Sotva se ovázala saténovým páskem kolem pasu a otevřela dveře na chodbu, zaslechla zběsilý dupot nohou. Vyhlédla ze dveří na pravou stranu chodby, kudy k ní běžel rozrušený Viktor.

„Co se děje?" ptala se vyděšeně a roztřesenýma rukama ho chytila za košili. Obávala se nejhoršího.

Viktor se na ni zkroušeně podíval a řekl ta nejhorší slova na světě, která mohl kdy říct: „Nejspíš má Harryho a Lauru."