Mé jméno, má krev II (Harry Potter FF)

Kapitola třináctá - Rozcestí

„Jsi zpátky nějak brzy," povytáhla Emily obočí sotva za sebou Draco zavřel dveře od kupé.

Malfoy sebou škubl, jakoby ho vytrhla ze zamyšlení, nepřítomně pokrčil rameny a posadil se na své místo k oknu. Emily si všimla ustaraných pohledů Pansy, která si k němu přisedla.

„Eh... Draco?" zkusila to. Emily zavrátila oči, ta holka se jí hnusila víc, než Crabbe a Goyle, proč se s nimi Draco zahazuje?

Odpovědí jí bylo zamručení. Draco si moc dobře byl vědom toho, že se Pansy líbí, ale jak si Emily stačila všimnout, nechává ho to chladným.

„Stalo se něco?"

„Pansy," přerušila ji Emily, „možná by bylo lepší se převléknout, podle mě budeme v Bradavicích za pár minut."

Pansy ji probodla nenávistným pohledem, jejich nesympatie byly vzájemné. Ale Emily s ní nechtěla vést dívčí válku o Dracovu pozornost, měla důležitější plány.

****

„Těšíš se?"

Laura se překvapeně na Lenku otočila, bylo to poprvé, co ji přímo oslovila.

„No," odkašlala si nervózně, „spíš by mě zajímalo, kam budu zařazena."

„Nemusíš se bát, Moudrý klobouk tě pošle tam, kam patříš," pronesla zasněně Lenka.

„Super," poznamenala Laura ironicky a představila si kolej Zmijozelu. Kam jinam asi šoupnout vnučku Pána zla?

„Já jsem se taky bál," ozval se najednou Neville, „moji rodiče studovali v Nebelvíru, jenže já jsem toho moc dobrého nezdědil, myslel jsem si, že půjdu do Mrzimoru, protože...však víš... jsem nešikovný...ale nakonec mě klobouk poslal do Nebelvíru a babička říkala..."

„Jo Neville, to stačí," zarazil ho Ron podrážděně.

„A kde studovali tvoji rodiče?" zeptala se Lenka zvědavě.

„Myslím, že vlak zastavuje," ukončila Hermiona pohotově rozhovor, když si všimla Lauřiných vyděšených očí.

A opravdu, Bradavický expres začal zpomalovat a z kupé se hrnuli ven první nedočkavci.

„Konečně," povzdychla si Ginny, „hlady skoro nevidím."

Laura postřehla, jak se Harry na Ginny přívětivě usmál a ona zčervenala až za ušima. Bylo zvláštní, že on si toho nevšiml.

„Půjdeme?" navrhl Ron nedočkavě.

„Nevím, kam se tak ženeš, kočárů je dost," zareagovala Hermiona.

„No...mám třeba hlad, možná je mi tak trochu zima a můžu být unavený," protáhl sarkasticky. „Ale to jen tak, čistě teoreticky, Herm."

„Unavený," odfrkla si Hermiona. „A neříkej mi Herm!"

„Budu ti říkat jak chci, Herm. A vezmi si tu zrzavou potvoru, ať už můžeme jít. Protože já jsem opravdu unavený," zdůraznil poslední slova.

„Já taky," povzdychla si, „z tebe."

„Hádají se takhle často?" špitla Laura zvědavě Ginny do ucha, když se tlačili v chodbičce plné studentů.

„Tihle dva? Pořád! Copak sis toho přes léto nevšimla?"

„Všimla," připustila, „ale myslela jsem si, že je to stísněnou atmosférou domu a oni na sebe štěkají i tady."

Ginny i Harry, který se jim vynořil za zády, se rozesmáli.

„Čemu se vy dva smějete?" obořil se na ně Ron nasupeně.