Mé jméno, má krev II (Harry Potter FF)

Kapitola pátá - Já tě v tom nenechám

Upírská oslava se protáhla do pozdních hodin. Většina hostů zdivočela a v podnapilém stavu se při nejlepším válela po zemi. Emily seděla v rohu místnosti s láhví vína a s pobaveným úšklebkem všechno pozorovala. Úsměv jí na rtech dlouho nevydržel, jelikož se jí za zády zjevil Ivan a láhev vína zabavil.

„Nejsi na tohle ještě trochu mladá?"

„Prosím tě, snad mě nechceš na poslední chvíli vychovávat?" nadzvedla tázavě obočí.

„Já jsem tě vychoval dobře, to si pamatuj," pohrozil prstem a posadil se vedle ní. Chvíli mlčky seděli.

„Díky," vyhrkla najednou.

„Za co?" podivil se.

„Že jsi mě neměl chuť za ty roky zakousnout," pokrčila rameny.

„Což o to, chuť jsem měl," zasmál se, „ale v tvém případě byla dána pravidla."

Zkoumavě si starého upíra prohlížela. Nikdy si na nic nestěžovala, nikdy jí nic nechybělo, staral se o ni dobře. Neměla k němu bližší vztah, strýčku mu říkala spíš z ironie. Ani důvěru k němu nechovala. Byl to upír, ne člověk. Přesto mu za ta léta byla vděčná. Mohl ji zabít. Předhodit sluhům. Nikdo by se o tom nedozvěděl. Ale on nic podobného neudělal. Záleželo mu na jejím blahu. A to si právě v tuto chvíli uvědomila.

Nevěděla, jak mu to má dát najevo, a tak ho objala. Ivan chvíli jen tak rozpačitě seděl, ale pak ji váhavě objal taky.

****

„A prosím tě, dávej tam na Cat pozor," zašeptala Claudie Lauře, když se ráno loučily.

„Jasně babi, buď bez obav," ujistila ji, „nebude ti dělat ostudu."

„Hele, co si tam vy dvě špitáte za mými zády?" zvídala Cat.

„Nic," mrkla Laura spiklenecky na Claudii, „jsem hotová, můžeme vyrazit."

„Fajn, já jsem taky hotová," souhlasila.

„Nezapomeňte si svačinu," připomněla Claudie a mávala jim balíčky jídla před očima.

„Díky, mami," ušklíbla se Cat a vyškubla jí toasty z ruky, „doufám, že se to dá jíst."

„Catherine Whiteová, jak jsem tě vychovala?" spráskla Claudie ruce k nebi. „Copak neznáš něco jako: miluj bližního svého?"

„To znám, ale nikde se tam neříká, že musím milovat i jeho spálený toasty," smála se Cat a uhýbala matčiným pohlavkům.

„Děvče, děvče. Ty snad nikdy nedospěješ, měla by ses vdát."

Cat zvážněla: „Teď ne, ano?"

„Pojď sem, Laurinko,"poprosila Claudie a naposled svou nevlastní vnučku objala.

„Mně tvoje svačiny chutnají," namítla Laura, „i když jsou spálený. A budu ráda, když mi jednu zabalíš do Bradavic."

„Určitě, budeš mít něco, co se nedá připálit. Pokud tedy budu mít možnost ti něco připravit."

„Takhle nemluv," zamračila se Laura.

„Kdoví, jak to všechno skončí. Jdeš za svou pravou rodinou a sem k nám se už nevrátíš. Náš svět je proto příliš obyčejný."

„Tohle neříkej," kroutila Laura hlavou, „vždycky se sem ráda budu vracet."

Claudie si povzdychla a podívala se na Cat opřenou o kufr auta. Obě věděly, že tenhle den jednou přijde.