Kamarádi jako část rodiny

7.9K 371 19
                                    


Takže hned ze začátku se omlouvám, že kapitola nebyla dřív a museli jste si na ni tak dlouho počkat, ale mám k tomu vysvětlení. Nejdřív nemoc, poté dohnání školy a písemek a navíc jako bonus nebyla nálada, chuť ani inspirace a navíc jsem se taky i sekla. Takže se znovu omlouvám a přeji příjemné počteníčko. V médiích je potom písnička, kterou najdete v textu a taky ta, která mi pomohla se zase rozepsat.

Emily

Sledovala jsem z okna městské ulice, které byly plné života. Mick měl puštěné rádio a ve zprávách již byly i nejnovější události včetně Lukovi nehody. Kdyby to nebyl někdo od nás z rodiny tak do nemocnice ani nejedu. Bože, jak já je nesnáším.

Když jsme přijížděli k nemocnici, uviděla jsem před hlavním vchodem celé zástupy hladových novinářů. Jejich vlezlost byla až k naštvání.

„Jsou horší než osina v zadku," řekla jsem. Mick je objel a zamířil k zadnímu vchodu.

„Kim věděla do čeho jde, když převzala firmu a ty taky. Jenže tohle je vážně až k vzteku," odpověděl mi Mick a zastavil auto těsně u dveřích, z kterých zrovna vyšel Derek. Vystoupila jsem z auta a zamířila rovnou k němu.

„Jak jsou na tom?" zeptala jsem se a nechala se od něj vtáhnout do obětí.

„Luka ještě stále operují a Kim je totálně v háji. Nejhorší je, že jí nemůžu pomoct," postěžoval si Derek. V jeho hlase jsem poznala, jak bezmocně se cítí. Starší bráška možná pomoct nemůže, ale mladší sestřička to zkusit může.

„Jdu za ní," řekla jsem, odtáhla se od Dereka a prošla dveřmi dovnitř nemocnice. Na chodbách byla cítit dezinfekce a čistota. Procházela jsem kolem zdravotních sester i doktorů a podle cedulkách mířila k operačním sálům. Nebýt cedulek, tak bych tu i zabloudila. Znovu jsem odbočila do další chodby a našla Kim, jak sedí jako hromádka neštěstí na plastové židli v obležení Rity i Lisy. Zrychlila jsem krok a zamířila rovnou k ní. Pořádně jsem jí objala a všimla si krabičky, kterou držela v dlaních. Kim ke mně vzhlédla s uslzenýma očima, z kterých jí stále stékaly slzy.

„Tys to věděla, že?" zeptala se mě nakřáplým hlasem. Lisa mi udělala vedle Kim místo na židli a já se tam posadila. Kim si opřela hlavu na moje rameno.

„Věděla," přiznala jsem se jí a hladila ji po zádech. "Chtěl se tě zeptat po závodě, ale bál se co bys mu řekla." Kim otevřela krabičku a vzala prstýnek do ruky. Jemně se na něj usmála a nasadila si ho na prst.

„Nechci bez něj žít. Já toho kreténa miluju," zašeptala a propukla v další záchvat nekontrolovaného pláče.

„Pššš. Bude to dobré," utišovala jsem ji. Nevěděla jsem sice, jak vážné Lukova zranění jsou, ale přála jsem si, aby se uzdravil. Kim často nic nezasáhlo tak jako jeho nehoda.

Seděli jsme tu mlčky ještě asi hodinu, dokud ze skleněných posuvných dveří vyšel doktor ještě v modrém obleku. Kim prudce vstala až jsem se bála, že zase spadne.

„Tak?" zeptala se nedočkavě. Derek s Mickem sem už taky přišli a objali každý svou přítelkyni.

„Operace dopadla úspěšně. Váš přítel je momentálně převážen na pooperační oddělení, ale nějakou dobu bude mimo vědomí," řekl doktor. Zhluboka jsem si oddechla, že operace dopadla dobře.

„Je snad v komatu?" zeptala se vyděšeně Kim.

„Není přímo v komatu, ale v umělém spánku. Pokud se jeho stav bude zlepšovat brzo se z něj probudí. Nyní jen potřebuje odpočívat," vysvětlil doktor.

Nemysli a tančiKde žijí příběhy. Začni objevovat