Nemysli a tanči

Kapela

Emily

Asi jsem přestala dýchat. Nebo se mi zastavilo srdce? Ne to bych už asi nežila, ale tady to doopravdy vypadá jak nebe. Nebo splněný sen? Vlastně on je to splněný sen. Splněný díky člověku, kterého jsem na začátku nemohla vystát a teď mně přivedl. Sem. Do nahrávacího studia, pro které výraz luxusní dost nevystihuje dojem, kterým na mně působí. Připadám si jako v pohádce.

„Dýcháš?" zeptal se mně pobaveně Nick. Smál se na mně a čekal než si zprohlížím vstupní halu. Ano. Zrovna jsme vešli do vstupní haly studia Victory records a já už teď nemám slov. Stojím v prostorné hale a prohlížím si celý interiér tvořený pruhem sedaček, dvou stěn plně vysklených, z kterých byl výhled na město, protože budova Victory records se nacházela na kopci a byla velmi soukromím místem, pouze pro muzikanty. Muzikanty. A já amatérská tanečnice jsme uvnitř něj a ženská za černobílou recepcí se na mně nepříjemně dívá, ale kašlat na ni. Na všechny pracovníky společnosti, kteří byli v hale s námi a sledovali mně.

„Hej, jsi ok? Nechtěj po mně, abych litoval svého rozhodnutí, když bych tě musel oživovat." Zasmála jsem se a otočila se na Nicka. Neměla jsem slov, tak jsem to vyjádřila, jak nejlíp jsem uměla. Se zavýsknutím jsem ho objala a cítila, jak mi mé gesto nejistě oplatil a zasmál se.

„Děkuji," zašeptala jsem mu, když jsem se od něj odtáhla, ale ruce jsme stále měla obtočené okolo jeho krku a ty jeho spočívaly na mých bocích.

„Není za co," odpověděl a jeho rty se změnily z úsměvu v úšklebek. Hrdý a povýšenecký, ale ne takový, který používal Rick na Kim. Ne. Tento byl jiný a nutil mně obrátit oči, což jsme také udělala.

„Tak pojď, sluníčko. Ukážu ti, kde nahráváme." Nick mně chytil za ruku a vedl kolem recepce dál do budovy. V chodbě, ověšené zlatými deskami i těmi normálními jsme počkali na výtah a následně do něj nastoupili. Sakra, podle mých informací má tahle budova pět pater a budova je sama o sobě rozdělena do pěti bloků. Nikdy jsem nechápala na co potřebují tolik místa, ale nejspíš si to mohli dovolit, protože studio patří mezi jedny z nejlepších. Teda aspoň podle mě a hodnocení hudebních kritiků. Výtah nás vyvezl až do posledního patra a Nick nás vedl dál chodbami. Začala jsem se tu ztrácet, protože jsem cestu nevnímala. Místo toho jsem děkovala Nickovi, že mi zastavil doma, abych se mohla z běžeckého oblečení převléct do riflových šortek a vínového tílka. Též mně rozptylovala skutečnost, že mně celou dobu držel za ruku. Byl si toho vůbec vědomí, že mně drží nebo to dělal nevědomě?

Jenže tohle jsem přestala řešit, jakmile jsme s Nickem vešli do místnosti, jejíž stěny byli vymalovány světle šedou barvou stejně jako křesla a dvě sedačky. Dokonce i bar měl našedlou barvu. Bože měli vlastní bar v... Kde že jsme to vlastně zrovna byli?

„Prcku!" Vyslovení mojí přezdívky mně donutilo podívat se zpátky na sedačky, kde se zrovna roztahovali tři. kluci a každý z nich měl před sebou skleničku, která nepochybně obsahovala nějaký alkohol. Jenže to by nebylo natolik zajímavý, kdybych jednoho z nich neznala.

„Zrzku," oslovila jsem ho přezdívkou a založila si ruce na hrudi. Na Jimově tváři se objevil úsměv. Namířil na mně prstem a mrkl na mně.

„Monterovic povaha se u vás prostě nezapře," řekl a poté se opět ležérně rozvalil na pohovce. Pokrčila jsem rameny.

„Není to nic za co bychom se měli stydět. Kim s Derekem ti přece pokaždé natřeli zadek v závodech stejně jako Mick či Rita."

„Počky, ty jsi ta kočka od aut?" ozval se překvapeně kluk sedící vedle Jima. Měl dlouhé černé vlasy, které mu spadali do obličeje a piercing v nose, ale jinak jeho tvář působila mile. Tenhle typ jsem znala. Chtěli vypadat jako špatní kluci a drsňáci, ale když je člověk lépe poznal, zjistil, že to jsou spíš roztomilý medvídci na mazlení.