Utíkala temnou ulicí. Za sebou slyšela výkřiky děsu a zoufalství. Zastavila se, aby se naposledy ohlédla. V dálce spatřila světlo ohně, jež postupně zachvacoval vesnici, která jí na čas poskytla úkryt. Věděla, že to ona zavinila zkázu svého domova...
Se zavřenýma očima se snažila rozpomenout na všechny detaily z předchozí noci. Vzpomínala na svůj útěk z vesnice, jak se plížila lesem i na to jak ji mág dostal. Jenomže když se prvně probrala, nebyla tady. Visela strašně vysoko nad zemí a na obzoru se rozpínal hrad. To je divné. Pomyslela si. Silná tepající bolest v hlavě ji trochu probrala.
No jistě! Probrala se už dřív a začala se znovu vzpouzet, tak ji mág opět omráčil.
Najednou ji přepadl pocit, že v místnosti není sama. Neodvážila se pohnout. Jen dál předstírala bezvědomí. Kouzlit sice neuměla, ale přece jen ji osud nenechal na holičkách. Měla výjimečný dar. Během sta let kdy žila, si vyvinula neobyčejně silný talent telepatie a empatie. Proto teď nechala volně bloudit svou mysl místností, až našla na druhé straně cely tmavě hnědo oranžově zářící vlkodlačí vědomí.
Barvy vědomí byly něco jako aura. Vyjadřovaly povahu svého člověka. Poznala, že jde o vlkodlaka díky tomu, že vlčí barvy vědomí se nejčastěji promítaly do barev od žluté a světle zelené, až po hnědou. Samozřejmě, že takovou barvu by mohl mít i člověk, jenže Rync bral do zajetí jen kouzelné bytosti. Lidi na místě zabíjel, nebylo tedy pochyb, že jde opravdu o vlkodlaka.
Pátrala myslí dál, ale narazila na hradbu. Bariéra však nebyla dost silná na to, aby se emoce a povrchové myšlenky dostávaly na povrch. Ty hluboké a niterné jí ale zatím zůstávaly skryté. Kdyby chtěla, mohla ji snadno překonat, jenže dotyčný by útok na svou mysl zaznamenal a to ona nechtěla.
Měl o ni starost, zajímalo ho, kvůli čemu ji sem mág přinesl a jak by se případně mohli společně dostat pryč.
Stáhla se z jeho vědomí, a otevřela oči. První co spatřila, byl strop cely a zamřížované okno na protější zdi. Posadila se a zahleděla se do kouta na protější straně cely, kde posedával vlkodlak.
„Jsi v pořádku? Vypadáš hrozně." Zeptal se „Ten týpek je fakt netvor." Řekl pochmurně. „Mimochodem jmenuju se Petr. Petr Lopéz." Prohlásil a už trochu veseleji k ní natáhl svou mozolnatou ruku.
„Ano. Jsem v pořádku, ale bylo by mi líp, kdybych byla někde jinde než ve vězení a těší mě, jsem Melanie." Odpověděla a pak se odmlčela se. Znovu se rozhlédla po cele. Na okamžik v ní vzklíčil pocit melancholie, ale ona ho hned zatlačila zpět, aby opět nastolila ztracenou duševní rovnováhu. Přesně tak, jak ji to naučil její učitel už před desetiletími.
„Melanie. " převaloval její jméno v ústech. „Hmm... zajímavé jméno a jak dál?"
„Jsem jen Melanie. Elfové nemají příjmení." Prohlásila s klidem. Nebyla příliš zvyklá s někým živě konverzovat, i když by si na to už dávno měla zvyknout, když na rozdíl od ostatních elfů prožila většinu života mezi lidmi.
„ Aha, to mě nenapadlo. Skoro všichni mají příjmení. Vy jste ale vymírající rasa že? Ale pověste, kvůli čemu tady vlastně jste? Chci říct, proč vás unesl? Tenhle chlap nedělá věci... bezdůvodně."
„Ne to nedělá." Přisvědčila a na okamžik se zase nechala unést smutnými vzpomínkami. „Stíhal mě asi čtyři nebo pět měsíců, protože jsme s dávnými přáteli našli opasek. Legendární opasek Obdenů. Doufám, že víte, kdo byli Obdenové?"
„Ale jistě. Byli to původní obyvatelé naší říše. Říká se, že byli nepřekonatelně spjati s přírodou, dokázali do boje povolat hromy a blesky přenášet hrady pomocí větru, nebo vody, vysušit mokřady s pomocí větru a slunce, nebo vystavět nádherné zámky s pomocí země nemýlím-li se."
„Přesně tak. Věz tedy, Petře, že tohle všechno je skutečné. Pravda a nic než pravda. Našla jsem opasek, který obsahuje obrovskou moc, kterou teď Rync může využít, jak se mu zachce." Znovu zmlkla, ale nakonec převážila zvědavost. „A proč jsi tady vlastně ty?"
„Já myslel, že elfové nikdy nejsou zvědaví, protože už všechno vědí." Řekl a pobaveně se zasmál. "Nuže já se živil jako potulný zpěvák. Jednou však, pán bůh se na mě nezlob, jsem uzavřel tak trochu nelegální obchod a dostal jsem podle chlápka, co mi tu věc prodal, velice cennou knihu písní v jazyce trpaslíků. Říkal jsem si: skvěle, Petře, jsi pašák, budeš mít další písničky do sbírky. No tak jsem si večer lehl v jednom hostinci na seník a ouha... ráno jsem se vzbudil tady. Proč tu jsem, vím jen díky tomu, že až do nedávna byl náš milý hostitel dost vychloubačnej. Nejdřív se mě ptal, jestli vůbec vím, co jsem to měl za knihu. Věř, či nevěř, hrdinsky a rozhodně jsem mu odpověděl, že jsou to úžasné, nové písničky pro mé povolání a upřímě nechápu, k čemu takovému hnojníkovi jako je on, budou." Pobaveně se zašklebil a hned v zápětí pokračoval. „Nejdřív se rozuřil. Předvedl nádhernou ukázku moci a pak se mi vysmál, jak jsem slabý a hloupý, když jsem se ty písně chtěl naučit. Nakonec mi oznámil, že ty písně jsou velice starobylá kouzla, která dokáže přečíst jen mocný mág, nebo mág příslušící k trpasličí rase. Asi o dva dny později sem přišel s tebou a hodil tě na zem. Zasmál se a odešel. Bál jsem se, že ti něco zlomil, ale vypadáš celkem v pohodě. Popravdě řečeno líp než, když tě sem večer přinesl."
„Naše rasa se rychle regeneruje." vysvětlila
„No dobře, Temná, ale jak se teď odsud dostaneme? Já už vyzkoušel snad všechno."
„Temná? Proč Temná?"
„To je význam tvého jména." vysvětlil „No tak jak se odsud dostaneme?"
„Jo tak. Hmm, popravdě řečeno nevím. Co jsi zkoušel ty?"
„Okno, vydloubnout dlaždice, vyrazit dveře, hledat tajný východ... je toho spoustu, ale jak vydíš má snaha se ukázala být marnou. Ve dvou jde, ale vždycky všechno líp ne?" prohlásil optimisticky.
„Co zkusit vysadit dveře? Víš - ne je rozbít, jen vysadit z pantů." Napadlo Melanii.
Pochybovačně se na ni podíval, ale přes to se zvedl a šel jí pomoct.
To se však nepodařilo a z žádného z dalších pokusů také nic nevzešlo.
Takže ahoj! Zdravím vás. Doufám, že se vám líbil jak prolog, tak i tahle kapitola. Je docela dlouhá má něco přes 1800 slov:) jen tak mimochodem ten obrázek pod tím jsem nakreslila já:)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
jen jsem si tak čmárala a pak jsem si řekla, proč nenakreslit hlavní postavu svého příběhu. Bojíte se, že Petra a Melnii Rync dostihne? Jak se vám zatím líbí příběh a co si myslíte o hlavní hrdince? Rozhodně pište názory! No tak já se tu už nebudu moc vykecávat, jen se nebojte. Tak prozatím nashle;)
