Pramagie

12. Kapitola

Melanie se probudila. Chvíli jen nehnutě ležela. Posadila se na kolena a rozhlédla se kolem.

Bylo časně ráno a na obloze se začaly objevovat první náznaky červánků, ale krajina byla stále ponořena v temnotě.

Měla zvláštní pocit, který neuměla popsat.

Lehce vstala a vydala se k nedalekému potoku opláchnout si obličej.

Poklekla k vodě a zahleděla se na vlnící se hladinu a musela potlačit zděšený výkřik. Z vody na ni zíral pár zářivě tyrkysových očí. Jejích očí. Očí Obdenů. Očí pradávných. Melanie chvíli zděšeně sledovala svůj obličej. Takže ten sen byl skutečný. Pradávní chtějí Ryncovu hlavu.

Zdrceně se posadila na paty a s očima upřenýma na blednoucí obzor si třídila myšlenky.

Co mám teď dělat? Já nejsem hrdinka! Nemůžu si prostě jen tak někam nakráčet, sejmout Rynce a pak se nechat opěvovat trubadúry. To prostě nejde!

Dlouho se děla a přemýšlela. Nakonec ladně vstala a vydala se k hlídkovací části, kde našla Petra právě, jak se vrací z obhlídky okolí. Když ji spatřil, vydal se k ní svižnou chůzí, ve které nebyl ani náznak únavy přesto, že bylo tak časně ráno.

„Dobré ráno, Melanie. Jak to, že ještě nespíš?" pak se zamračil a zkoumavě se na elfku zadíval. „Stalo se něco?" otázal se.

Melanie ještě stále se sklopenýma očima řekla „Slib mi, že nebudeš vyšilovat."

Teď už se ale věčně veselého Petra začaly zmocňovat obavy. „Když někdo žádá o to, aby ostatní nejančily, až jim něco řeknou, nebo ukážou, je většinou vysoká pravděpodobnost vyšilování. Ale nu dobrá, slibuji tedy, že při nejhorším budu vyšilovat potichu." řekl a nervózně se pousmál.

Melanie se zhluboka nadechla, vydechla a pak zvedla hlavu a upřela své zářivé oči do těch vlkodlačích.

Petrovy rysy ztuhly. Oči se vytřeštily a jen zalapal po dechu.

Po chvíli se však vzpamatoval. Prsty lehce, jako vánek, pomalu přejel po hraně její tváře a čelisti, jako by se přesvědčoval, že je to stále ona.

"Co se stalo?" zeptal se starostlivě.

„Já..." začala nervózně a překotně povídat elfka „já už pochopila, oč jde. Ve snu mě navštívily Obdenové. A dali mi moc. Moc zničit Rynce. Mám předtuchu, že se něco stane. Něco hrozného. Rync něco chystá a musím přijít na to, co bude jeho dalším krokem. Před očima mám mrtvé! Stovky, ne-li tisíce mrtvých. Všichni zničeni Ryncovou rukou. Ryncovou touhou po moci! Proto musím do Warnu. Do hlavního města a informovat naše vládce. Jsou to mágové. Tři nejmocnější mágové Greernonu. Měli by být varováni. Potom se snad budu moci vypařit. Oni si s ním poradí. I beze mě.

Vy semnou pochopitelně jít nemusíte. Přece jen je to odtud pár týdnů cesty. Vím, že by vás to zdržovalo. Takže – jen jsem chtěla, abys to věděl." vychrlila na něj elfka.

„Počkej, počkej! Zpomal trochu." Bránil se Petr. Páni tak v takovémhle stavu jsem ji ještě neviděl. Pomyslel si vlkodlak. Vždycky je taková stručná a konkrétní a teď na mě vybalí takovou nesrozumitelnou haldu všeho.

„Takže chceš říct že Obdenové z toho tvého opasku se teď stěhují k tobě do hlavy?"

Elfka jen nervózně přikývla.

„Dobrá," pokračoval dál Petr „a ty chceš jít do hlavního města a informovat mágy a pokusit se zneškodnit Rynce, protože ti všechno napovídá, že má v plánu něco zlého. Chápu to správně?"

„Ne," zaprotestovala Melanie. „Já se jen postarám, aby byli varováni. Dál už to není moje věc!"

„Dobrá, dobrá. Ale jinak to chápu správně?"

Melanie znovu přikývla a nervózně si kousala spodní ret.

„No ale teď mi vysvětli," začal Petr „proč bychom neměli chtít jet s tebou? Samozřejmě, že jedeme s tebou. Ano je to daleko, ale já chci Ryncovi taky pěkně zavařit. Navíc," dodal ještě „jsi teď tak nějak členkou mojí smečky. Samozřejmě, že tě neopustíme." Řekl a něžně ji objal. Elfka nejdřív zaváhala, ale pak se k němu vděčně přitiskla. Pro jednou nechala všechny myšlenky a předtuchy utonout v pocitu bezpečí a porozumění, který jí nabízela Petrova náruč.

To prosté gesto jí dodalo vše, co za ta dlouhá léta kočovnického života a následného úprku před Ryncem ztratila. Až teď když se jí toho opět dostalo, si uvědomila, jak byla od odchodu Liama osamělá.

Po době, která se jí zdála nekonečná, se však odtáhla. Nadcházel úsvit a ona nadhodila otázku, jak vše co se dnešního rána událo, vysvětlit zbytku skupiny.

Nakonec to nebylo tak těžké, jak se obávali. Otto nad tím jen pokrčil rameny a dál se o to nestaral a Henryho reakce byla dosti podobná té Petrově. Pravým překvapením byl ale Narcis. Místo, aby strnul a zděšeně zíral, k ní přistoupil a lehce sklonil hlavu.

„Máš velkou moc, Melanie. Ještě jsem tě tak úplně nepoznal, ale tvá povaha musí být obdivuhodná, když si tě vyvolili samotní Pradávní. Bude mi ctí doprovázet tě na tvých cestách."