Pramagie

Epilog

Hlavní město se konečně začalo uklidňovat. Záležitost s Ryncem hodně poškodila zdejší poměry a morálku. Ale nyní, když už byl mág pryč a na jeho místo opět usedl Liam, se vše začalo dávat do pořádku.

Když Petr před dvěma dny Rynce zabil, bylo jasné, že mrtvola nemůže jít k soudu. Naštěstí tam však pořád zůstal jeho věrný služebník Igor, o kterém zjistily, že byl s Ryncem ve spojení už hezkých pár měsíců. Díky tomu zbytky Liamova přátelství rychle opadly a bylo rozhodnuto, že z něj bude odstrašující případ, aby se něco podobného nezopakovalo.

Melanie to vše pozorovala, obklopena nejbližšími přáteli. Dnes odpoledne měl začít soud, u kterého bylo předem jasné, že rozhodne v Igorův neprospěch. Najednou jí někdo vytrhl ze zamyšlení poklepáním na rameno. Zvědavě se ohlédla a spatřila Liama.

Ten jí pokynul, aby ho následovala. Jakmile se ocitli sami, rozpovídal se: „Výš, nyní, když byli mí dva společníci zabiti a Rync sesazen, je jasné, že se za ně musíme najít náhradu. Vládnout mají ti nejmocnější a to ty bez pochyby jsi. Nikdo proti tobě nemůže nic říct, když vládneš mocí Pradávných. Tudíž se dostávám k jádru věci. Nechtěla by ses ke mně přidat v řadách vládců? Už dlouho tu nebyla žádná žena a už vůbec ne někdo tak mocný jako jsi ty."

„Ach." Zmohla se elfka jen na zalapání po dechu. „No já... No nejsem si zrovna jistá, zdali jsem pro tento obor zrovna ta pravá osoba, Liame. Myslím, že si to ještě promyslím. Navíc teď bude ještě hodně práce s hledáním Ryncových stoupenců."

„Samozřejmě. Vše co si budeš přát." prohlásil s otcovským úsměvem.

„Pochop mě. Necítím se na to a navíc, nechci zůstat zbytek života na jednom místě. Hodlám se trochu podívat po světě teď, když už se nebudu muset skrývat. Konečně mě ostatní nebudou mít jen za špínu na botách." Prohodila Melanie.

„Já ti naprosto rozumím Mel. Dávej pak na sebe pozor a nezapomeň. Vždy tu pro tebe bude místo. Kdyby sis to s tím vládnutím rozmyslela, nerozpakuj se se tady ukázat." Ještě jednou se na ni usmál a pak odešel.

Jakmile se vzdálil, nahradil jeho místo Petr. Nějakou dobu tam jen tiše stáli a oba se dívali do země. Pak však vlkodlak ticho prolomil: „Co vůbec hodláš dělat, až budeme hotovi s touhle záležitostí." zeptal se a snažil se tvářit, že ho to vlastně nezajímá. Musela se usmát nad tím, jak mizerně mu to šlo.

„Nevím." Pokrčila nezúčastněně rameny. „Do teď jsem nedokázala najít odvahu, abych se podívala do města elfů. Do Vocailis vaillu. Chtěla bych se taky konečně podívat na místa, kde vyrůstali mí rodiče. Poznat se trochu s jinými elfy, možná." Znovu pokrčila rameny.

„Páni, já vždycky chtěl tohle město navštívit." nadchl se okamžitě Petr a tváře mu zčervenaly vzrušením. "Proslýchá se, že elfové mají s vlkodlaky dobré vztahy, takže by mě možná i pustili. Směl bych se k vám přidat, má paní? Jako váš ochránce samozřejmě." Dodal se škádlivým úsměvem.

„Ach, bylo by mi potěšením, pane. Jste dokonalý gentleman. Byla bych za vaši přítomnost neskonale vděčná a to s tím ochranářstvím..., rozhodně neodmítnu někoho takového, jako jste vy." vyslovila s vážností, ale i s tichou a upřímnou radostí v hlase. Petr se na ni vřele a rošťácky usmál.

„Bude mi potěšením, má paní." Prohlásil a komediantsky se uklonil. Hned na to, ale znervózněl. To bylo snad poprvé, kdy ho viděla nervózního. Pak ze sebe najednou vyklopil: „Hele... no jen si tak říkám, když je teď po všem. No..., nešla bys semnou dnes na večeři? Igor měl celkem balík, takže bych tě mohl pozvat snad kamkoliv." Vysoukal ze sebe a nervózně se pousmál.

„Ale jis... Počkat." zarazila se na okamžik. „Tys Igora okradl?!" vykulila na něj nevěřícně a zároveň pobaveně oči.

„Proč né? Tam kam jde, mu to už stejně k ničemu nebude. A navíc. Kdybych ho neodlehčil já, udělal by to někdo jiný." prohlásil a uličnicky se zazubil. „Šla bys tedy? Smozřejmě pochopím, když odmítneš. Jen jsem si říkal..."

„Samozřejmě, že půjdu. Bude mi potěšením. Co jiného se taky dá dělat za Igorovy peníze, že?" prohlásila a snažila se udržet vážnou tvář. Nakonec už to ale nevydržela a rozesmála se na celé kolo. Vlkodlak ji nejdřív překvapeně sledoval, ale i on se posléze dal do smíchu. Když se dosmáli, nabídl Melanii rámě a ona jej přijala. Petr se znovu usmál a odvedl ji do vedlejší místnosti, zpět za ostatními přáteli.

KONEC