Pramagie

2. Kapitola

„Melánie! Melánie! Tak Melánie!"

„Co je! Kde to jsem, proč je všude taková tma a kdo jste vy!?"

„Melánie! Melánie!"

„Co chcete a kde jste?!" křičela Melanie

„Jsme v tvé hlavě, Melánie. Pospěš si, nezapomeň a na nic se nás neptej! My tu velíme a ty poslouchej a spěchej." Ozýval se hlas z čím dál větší dálky.

„Kdo my a kam mám spěchat?! Tak odpovězte!"

„My jsme My." Odpovídal hlas.

„My jsme My. My jsme My, My jsme My,myjsmemy..." Opakovala ozvěna.

Melanie se s výkřikem probudila. Celá se třásla zimou a prožitým strachem. Po zádech a obličeji jí stékaly kapičky potu.

„Melanie, jsi v pořádku?"

Trhla sebou. Dočista na něj zapomněla, - zapomněla... Na co neměla zapomenout? Proč měla spěchat a kam měla spěchat? Kdo byli ti My? Co se to tady pro velkého Obdena děje!

„Melanie, si v po..." ztuhl na místě, když k němu vzhlédla „u vlčího zubu! Co se to s tebou děje?! Škoda, že nemáš zrcadlo, to by ses teprve vynadívala. Řekl bych, že tohle u vaší rasy běžné není!"

Nechápavě na něj hleděla.

„Uf, už je to pryč, ale než jsi zamrkala, žhnuly ti oči zářivě tyrkysovou barvou."

Zmateně potřásla hlavou. „Jsi si jistý?" zapochybovala. „Já mám hnědé oči, vy vlkodlaci mýváte sklony k přehánění a k tomu si přidej, že zanedlouho bude úplněk. Ten má podivné účinky na každého."

Zamračil se na ni. „Ty si myslíš, že mě blbne úplněk? Houby! Mě nikdy úplněk nezblbne! Ne nadarmo jsem byl tak dobrým pašerákem... ehmm hm chci říct zpěvákem. Ach ano ne nadarmo jsem nejlepší zpěvák v okolí! Žádný poctivý pašerák, jen nepoctivý zpěvák. Tedy ehm- naopak." Dokončil kulhavě.

„Ty jsi pašerák?"

„Ne! Teda jo... ehm hmm, co má být?"

„Neříkal jsi náhodou, že jsi potulný zpěvák?" poznamenala vesele.

„Říkal, samozřejmě, že říkal. Přeci každýmu na potkání nevyklopím:

Hej, znáte toho Petra Lopéze? Ne? Tak to je pašerák a jen tak mimochodem ten Petr Lopéz jsem já! Tak pojďte a já vám na zakázku něco propašuju.

Jenže ty tvoje oči by donutily ostřílenýho piráta, kterej je zvyklej od podlahy klít a jen chlastat, bez ptaní vyklopit svůj poklad na břeh a ještě ti ho zabalit do dárkový krabice! A ty si tady ze mě akorát děláš blázny."

„Nojo, promiň." Omlouvala se s nepřesvědčivě kajícným výrazem ve tváři. „Já jen, je to tak neuvěřitelný!"

„Jo to teda je."

Nastalo hrobové ticho. Oba se utápěly ve svých vlastních myšlenkách. Najednou Petr promluvil.

„Co se ti zdálo?"

„Cože?"

„No co se ti zdálo? Myslím před tím, než ti začaly oči tak žhnout. Oba jsme spaly, ale mě probudilo to, že jsi mluvila ze spaní. Podívám se na tebe a ty se celá cukáš. Jak v záchvatu. Řeknu ti, že mě to dost rychle probralo, jenomže než jsem se stačil zvednout a dojít k tobě, vykřiklas a posadila se. Mluvila si o někom, to bylo jediné, co jsem pochopil. Strašně mumláš když spíš. Tak co se ti teda zdálo?"

„Ah tak. Hm abych řekla pravdu vůbec nevím co to mnělo znamenat. Ale mohl to být jen sen." Dodala pochybovačně.

„Ne." Prohlásil rozhodně. „To si nemyslím. Přece ti bezprostředně po tom začaly zářit oči. Tohle nebyl jen tak ledajakej sen. Dej na mě."

Vyskočila na nohy. „No jo to se ti řekne, to nebyl ledajakej sen, jenže já nevím, co znamenal, nebo co s tím mám dělat. Nevím, co chce Rync udělat s náma, ani to jak se dostat ven!"

V zoufalství se opřela jednou rukou o zeď věže. Náhodou té co byla u okna. Kámen, o který se opírala a ještě řádka kamenů pod ním se rozpadla v prach. Jak ztratila oporu, málem se překotila dírou ven, ale naštěstí ji Petr v čas zachytil.

„Jak jsi to udělala?" Divil se a v úžasu zíral na díru ve věžní zdi.

„Nevím a ani to nehodlám zjišťovat. Řekla bych, že tohle je ta cesta ven, na kterou jsme čekaly."

„Souhlasím, ale co když venku někdo hlídá? Co uděláme pak?"

„Nehlídá, Rync má ve zvyku lidi podceňovat a navíc si jsem stoprocentně jistá, že venku není nikdo. Tedy až na jednu dost nevrlou kočku, několik vyděšených krys, tři netopýry a jednu spokojenou sovu. Podle těch netopýrů soudím, že slunce vyjde asi tak za 3 až 4 hodiny."

„Jak to víš?" Divil se vlkodlak. „Já vím jen o té kočce, protože ji cítím, ale že bych dokázal říct jakou má náladu, tak to ne."

„Mám vrozený vysoce ceněný dar." Vysvětlila mu stručně. „Tak lezem nebo ne? Ten břečťan vypadá pevně a je tam dost úchytů pro ruce a nohy, navíc lepší příležitost se už možná nenaskytne. Prohlásila a pustila se do lezení. Věž byla tak 300 stop vysoká, ani to jí však nezabránilo v tom, se občas zhoupnou a jako opice přeskočit k lepší opoře pro nohy, nebo se ledabyle natáhnout pro lepší rostlinu. Když jí k zemi zbývalo posledních šest stop, znenadání se odrazila od stěny věže, tiše a ladně, jako kočka přistála ve křoví. Pak se vztyčila, vzhlédla a mávla na Petra, na znamení, že je vzduch čistý.

Pochybovačně se na ni zahleděl, ale pak začal o poznání méně obratně, také sestupovat. Když se ale pokusil seskočit stejně plynule jako ona, jeho pokus byl odsouzen k nezdaru, protože dole špatně došlápl na křehkou větev. Ta se pod ním zlomila a on se neovladatelně zřítil do křoví. Tiše zaklel a posadil se. Byli venku. Opravdu byli venku za hradbami. Pryč z věže.

„Možná bys měl změnit podobu." Upozornila ho Melanie. „Budeš pak méně nápadný. Já se dokážu nepozorovaně protáhnout všude možně a nevím, jak jsi na tom ty."

„No jo, no jo! Už jdu." Zavrčel a změnil podobu. V křoví se nyní krčil dva a půl stopy vysoký tmavě hnědý vlk. Jeho srst splývala se stíny a barva byla stejná jako u jeho vlasů.

„Skvěle, teď můžem jít." Usmála se Melanie a v přikrčení seběhla k nejbližšímu keři.