Seběhli kopec. Běželi jako o závod, ale stejně nebyli dost rychlí. Z hradu se ozval zlostný výkřik.
Prchali.
Prchali jako o život, jen aby je mág nedostal.
Melanie se ohlédla. Vzduchem se k nim zdánlivě pomalu začala přibližovat tmavá postava. Nebylo se kam schovat. Rync věděl, proč si postavit hrad na pláních. Například ze strážní věže bylo vidět na míle daleko a nyní k nim mág mířil neodvratitelný a nezastavitelný jako povodeň.
V tu chvíli se však pro Rynce něco zvrtlo. Kolem se rozprostřel obrovský a jako kaše hustý oblak mlhy. Elfka a vlkodlak toho okamžitě využili a vběhli do něj. Z povzdálí se ozval rozzuřený výkřik, jak je mág ztratil z dohledu. Melanie si oddechla. Věděla, že když půjdou tiše a změní směr, Rync je nikdy nenajde. Mávla na Petra, aby ji následoval a sama zabočila ostře do prava.
Tiše běželi vedle sebe, elfka a vlkodlak. Nezpomalovali tempo. Jen je udržovali. Sice netušili, kde jsou, ale ona si věřila, že až se z téhle polízanice vyhrabou, bude schopná dostat se kamkoliv bude třeba.
***
Nastal večer a oni si pořád nedopřávali odpočinku. Věděli, že mlha se může kdykoliv rozplynout. Po dalších několika hodinách běhu, si ale řekli, že ničemu neprospěje, když uprostřed pustiny padnou vyčerpáním.
Utábořili se tedy v místě, kde bylo pár docela hustých keřů. Doufali, že tak nebudou moc na očích. Hlavním problémem teď byli voda a jídlo. Tekoucí vodu nebylo nikde slyšet a v okolí se nezdržovala žádná zvířata, která by mohly ulovit. Stejně by jim, ale byla na nic, protože nemohli rozdělat oheň, pokud k sobě nechtěli přilákat pozornost a to oni nechtěli.
Proto si jen rozdělili hlídky a dohodli se, že se za svítání opět pustí na cestu.
Ahojky, tak je tu další kapča:) Trochu krátká já vím. No dobrá, trochu víc než trochu, ale další kapitolou vám to vynahradím:) tak se těšte a určitě mi nebude vadit, když mě budete chtít kapánek povzbudit k psaní, protože se mi jinak stává, že mě psaní povídky přestane bavit v polovině děje a jdu psát něco nového. No jo jinak přeji dobrou noc;)
ČTEŠ
Pramagie
FantasyUtíkala temnou ulicí. Za sebou slyšela výkřiky děsu a zoufalství. Zastavila se, aby se naposledy ohlédla. V dálce spatřila světlo ohně, jež postupně zachvacoval vesnici, která jí na čas poskytla úkryt. Věděla, že to ona zavinila zkázu svého domova...