Pramagie

6. Kapitola

„Tak co jak pojmenuješ svůj meč? Všichni velcí hrdinové a hrdinky měly pojmenované meče. No tak, jak se bude jmenovat ten tvůj?" otravoval už hodnou chvíli Petr.

„Já nejsem hrdinka. Vždyť přece prcháme. Velkej hrdina by vzal hrad útokem." Prohlásila už trochu popuzeně elfka.

„Ne neprcháme, to je jen taktický ústup. No tak! Vyhnula ses mojí otázce! Jak tedy pojmenuješ svůj meč?"

„Nevím." Zavrčela už celkem nasupeně. Takhle se jí vyptával od té doby, co si zbraň natrvalo přivlastnila, což bylo asi před třemi dny. Snažila se vymyslet nějaké vhodné jméno, ale Petrovo drmolení ji rozptylovalo. Nechápala jak je možné, že dokáže už dva dny mlet o tom samém, jenže pro ni byl nepochopitelný skoro každý. Dokonce i příslušníci její vlastní rasy jí někdy přišli zvláštní.

„Hej! Ty mě neposloucháš." Zakabonil se na ni vlkodlak.

Někdy jí přišel tak mladý, skoro jako děcko. Ona sice taky ještě nedospěla, ale přesto nebyla úplně nevědomá a stejně byla starší než on.

„No tak vnímej!" šťouchl ji Petr do žeber.

„Hmm. Už vnímám. Tak co chceš?" Vymanila se ze zamyšlení. Upřela na něj oči a přitom si mnula pohmožděný bok. Veškerou svou pozornost nyní upínala k němu.

„Ptal jsem se, jestli by nebylo dobré rozdělat oheň. Už nejsme v nebezpečí před Ryncem, tak se nemusíme bát rozdělat alespoň nějaký malinký. Naopak myslím si, že by byl užitečný, poněvadž odežene vlky, medvědy a možná i troly, tedy kdyby tu nějací byli." Zopakoval trpělivě.

„Dobrá souhlasím, že je čas na odpočinek a oheň neuškodí, alespoň si budeme moct ohřát to maso, co jsi získal ve vesnici." souhlasila. Okamžitě odběhla a do pěti minut se vrátila s náručí plnou dřeva. Klacky shodila na zem a vydala se hledat vhodnou větev, na které by maso připravili. Netrvalo dlouho a vepřové se peklo nad malým ohníčkem.

Posadili se. Zprvu nemluvili, jen pozorovali plameny zakusující se do suchých větví.

„Hele." promluvil nečekaně Petr. „Říkala jsi, že jsi nebyla v Říši Květů viď?"

„Ano" souhlasila elfka. „proč se ptáš?"

„No tak zaprvé jíš maso, to ostatní tvé rasy odmítají a navíc většina elfů se narodí a vyroste v Říši Květů, a když už se narodí jinde, tak je vždy vychováváno ve vašem městě ne? Ve Vocailis vaillu. Mám takový dojem, že jsi tam snad ani nebyla." řekl tázavě.

„Ano." odpověděla elfka. „Ano opravdu jsem tam nebyla."

„No a kde jsi tedy vyrostla?" dožadoval se stále zvědavý Petr odpovědi.

„A k čemu ti to vůbec bude? Nepotřebuješ to vědět."

„Ach jo." Zaskuhral Petr. „Prostě bych se o tobě rád dozvěděl něco víc! Vždyť spolu budem ještě kdoví jak dlouho cestovat. Nebude mi to k ničemu, jen se budeme líp znát." Zamračil se Petr, ale dál už nepromluvil ani slovo. Zdál se být uražený Melaniinou nedůvěrou, ale zároveň ji chápal. Mrzelo ho, že na ni tak tlačil. Nebylo to zrovna to nejlepší, co mohl udělat.

Nějakou chvíli mezi nimi vládlo napjaté ticho. Pak se však Melanie zavrtěla na svém místě a odevzdaně vydechla.

„No jo. Tak dobrá. Povím ti část svého příběhu. Máš pravdu, že tu spolu ještě nějaký čas pobudem. Je to tvé právo znát část mého života, vždyť jsi mi v úprku z toho proklatého hradu pomáhal." Znovu pokývala hlavou a pak pokračovala. „Ceň si ho. Elfové většinou nevypráví svůj příběh, kde komu na potkání. Ale když jsi mi sehnal takový nádherný meč..." řekla a usmála se, aby odlehčila situaci. Po té se rozpovídala.