Pramagie

17. Kapitola

Tma. Všude jen tma. Melanie už opravdu začínala mít strach. Neviděla. Začínal v ní narůstat pocit klaustrofobie. Převládal v ní pocit, že se na ni stěny tlačí. Že ji chtějí rozmačkat. Pak však něco zaprskalo a nedaleko od ní se rozsvítilo pár jisker. Než stačily zhasnout, ozářily Liamovu soustředěnou tvář sklánějící se nad pochodní. Další zaskřípění křesadla a okolí zalilo žluté mihotající se světlo ohně.

„Pojďte." Vyzval je kouzelník hlasem rozléhajícím se v ozvěnách. Bez dalších debat se otočil a vydal se hloub do svažující se chodby. Elfka se urychleně sesbírala ze země a vydala se za svým učitelem. Jak se vzdaloval světlo sláblo a ona v té prázdnotě nechtěla skončit sama. Jeden, dva, tři... počítala kroky.

Chodba se vyrovnala a začala stoupat. Nyní už neslyšeli dusot okovaných vojenských bot, neslyšely výkřiky a rozkazy o jejich zadržení. Zde bylo slyšet jen ozvěnami zesílené přerývané nádechy, výdechy a Henryho sípění. Před nimi se objevily schody. Nakonec se všichni protáhli velkou čtvercovou dírou do špatně osvětlené místnosti s kamennými stěnami i podlahou. Elfka si povšimla, že do místnosti se dostaly dírou po jedné kamenné dlaždici která, když se všichni ocitli uvnitř, hladce zapadla na své předešlé místo. Elfka si se zvědavostí všimla, že kdyby o chodbě nevěděla, sama by tento východ nenašla.

Najednou ji někdo srazil pěstí. V dalším okamžiku už byla přitisknutá ke stěně a k měkké kůži na krku se jí tlačilo ostří dýky. Elfka se zděšením zaznamenala, že něco podobného se děje i ostatním.

„Co tady děláte?!" ozval se jí těsně u ucha tichý a výhrůžný hlas. Melanie jen zachrčela, když se jí dýka k hrdlu přitiskla ještě víc. Po krku jí začal stékat tenký pramínek krve „Tak odpověz."

„Dost!" zazněl zvučně a rozhodně Liamův hlas. „Nechte je na pokoji, přišli se mnou!" Vzápětí přiskočil k muži s nožem a odtáhl ho od vylekané elfky. Chlap nejdřív nevěřícně kulil oči, vzápětí však před ním padl na kolena a uctivě sklonil hlavu.

„Pane!"

„Samozřejmě a nyní." Pokračoval Liam. „ se ihned postarejte o Henryho. Byl vážně zraněn." Na elfův pokyn se zvedlo několik lidí a urychleně se zraněného ujali.

„Můj pane. Omlouvám, se nečekali jsme vás. Mysleli jsme, že jste uprchl z města."

I ostatní poklekli před svým vládcem.

„Ano to je pravda. Byl jsem nucen urychleně opustit město. Avšak s pomocí dávných přátel jsem opět zde. Nu a co vy mí poddaní? Proč jste se ocitly zde v těchto kostelních zdech právě na tomto místě?" otázal se Elf.

„Náš pane, rovněž jsme byli nuceni utéci z paláce. Ten mág po nás stále usilovně pátrá a toto bylo to nejbezpečnější místo. Chápu to správně, že když jste nyní tady, máte v úmyslu toho Rynce odstranit?"

„Ano. Šťastnou shodou okolností jsem na cestě potkal právě svou bývalou chráněnku Melanii. Ta je možná naší jedinou nadějí. Nyní však povstaňte mí věrní. Musíme probrat plán."