Pramagie

9. Kapitola

„Ty jsi elf?" Vyhrkla překvapeně Melanie, než se stačila zastavit.

Muž se na ni zadíval a usmál se. „Ano." odpověděl prostě.

Narcis byl půvabný jako všichni elfové. Měl rovné blond vlasy a hnědé oči. Jeho tvář nebyla tak ostře řezaná jako Henryho, ale ani tak jemná jako ta její. Když shodil z hlavy kápi, odhalil dlouhé špičaté uši bez lalůčků.

Přemýšlela, jak se asi dostal do Petrovy skupiny. K elfům většinou nesedělo, aby se stýkali s jiným druhem než s jejich.

Jako by jí četl myšlenky, prohlásil: „Asi se divíš, že jsem elf, když ti se neustále drží ve svém lese." Neřekl to jako otázku. Spíš konstatoval, ale i přes to Melanie přikývla.

„Nu, já jsem asi taková výjimka." Pokračoval Narcis s mírným úsměvem. „Už mě nebavilo jen sedět a jet podle vymezených kolejí, proto jsem se jednoho dne sbalil a vydal se na dlouhou pouť za dobrodružstvím. Nějakou dobu jsem se jen toulal a už jsem přemýšlel o tom, že asi nebyl úplně dobrý nápad se jen tak sbalit a odejít. Opravdu jsem přemýšlel, že se vrátím zpátky do Vocailis vaillu, ale jen do té doby, než mě Petr a jeho parta přepadli." Narcis se samolibě usmíval, naproti ostatním, kteří se buď tvářili kysele, nebo kouleli očima, protože věděli, co přijde.

„Co se stalo pak?" Odhodlala se elfka k otázce v reakci na jejich výrazy.

„No, pak jsem je zaskočil." Zasmál se. „Nečekali, že budu tak rychlý. Než se vzpamatovali, měli všichni přeražené nosy a váleli se na jedné hromadě a já si seděl o pár metrů výš na větvi stromu. Přepadli mě totiž v lese, jako osamoceného cestujícího. V tu dobu jsem byl už skoro rozhodnutý, že se vrátím, ale když jsem viděl jejich řemeslo, optal jsem se, jestli bych se k nim nemohl přidat. Nakonec souhlasili."

„Páni." Prohlásila pobaveně a zároveň užasle elfka. „No a jak vlastně vypadá Vocailis vaill?" zeptala se zvědavě.

Narcis se zatvářil překvapeně. „Ty jsi tam nikdy nebyla? Vždyť se tam učí všichni elfové od deseti let alespoň do padesáti. Já sám tam třicet let pobýval."

„Já ani nikdy nebyla v Říši Květů." Řekla a pak jim stručně pověděla to, co předtím vyprávěla Petrovi.

„Hmm, tak tím se to vysvětluje. Je pravda, že se nechováš úplné jako ti z Vocailis vaillu. Jsi taková víc otevřená. Je by ani nenapadlo, říct část svého příběhu někomu jinému, než svému nejlepšímu příteli. A kdo byl ten Liam, to mi taky nejde do hlavy. No, ale chtěla jsi vědět něco o hlavním městě. Nu je to nádherná část naší říše. Všechny budovy tam jsou z rostlin a stromů, zvířata se nebojí procházet po ulicích, místo světel v oknech a u stropu blikají kouzelné ohníčky, které tě nespálí. Rozhodně je to půvabné místo, určitě někdy seber odvahu a jdi se tam podívat." Ještě chvíli si vyprávěli o elfích a vlkodlačích lesích, než se uložili ku spánku. Tou dobou už Melanii hlava skoro nebolela.

Moc se omlouvám, že jsem teď dlouho nepřidala, ale byli jsme na dovolené, kde nebyla Wifi. Pokusím se to nějak vynahradit, poněvadž mám teď asi pět dní volno a zase jedu pryč. Tentokrát na dva týdny takže se strašně omlouvám že to nebude ocejpat, ale věřte, že píšu do bločku a pak to přepisuju do pc. Takže kapitoly se píší, i když nejsou vydávány!:)

Jinak už vím, jak to asi skončí a mám dovymyšlené nějaké detaily a překvápka tak doufám, že se to bude líbit. Jinak kdyby něco v povídce nesedělo, nebo se naopak děsně líbilo tak určitě pište:) vaše Alice