Pramagie

16. Kapitola

I nadále se Melanie cvičila v umění magie. Brzy se ukázalo, že na to má skutečný talent. Za nedlouho už dokázala použít i zneviditelňovací kouzlo. Sice jen na menší předměty a za naprostého soustředění, ale stejně i to se počítá jako velký skok vpřed. Elfka pilně cvičila. Při zastávkách se trénovala v črtání pentagramů, udržování štítu, vypouštění kouzel i ovládání některých zvířat. Cesta jim ubíhala rychle, i když se museli neustále skrývat a ploužit se po různých lesních steskách. Liam usoudil, že promenádování se na kupeckých a hlavních cestách by nebyl nejlepší nápad, zvlášť když byla na jeho hlavu vypsaná odměna.

Byl už podvečer, když les vystřídala vymýcená pláň a na ní hlaví město obklopené silnými a vysokými hradbami.

„Dobrá jsme přesně tam, kde máme být. Problémem je jak se dostat do města. Nemůžeme použít iluzi, protože by nás mohl některý z mágů odhalit a to nemůžeme riskovat. Naší jedinou možností je snažit se nepůsobit moc nápadně. Ve městě mám známé, kteří mě nepodrazí, u nich se ukryjeme a prodiskutujeme další část plánu."

Všichni souhlasili, proto nemělo smysl zastavovat na odpočinek. Jestli se jim to podaří, budou si moci na chvíli vydechnout bez toho, aby museli držet hlídky.

K městu dorazili na poslední chvíli. Vojáci už málem spustili mříž a uzavřeli bránu, když se ke vchodu do města přihrnula skupina jezdců. Nevrlý strážný, který měl na starosti kontrolu příchozích, vylezl ze strážnice a jal se zaznamenávat, proč tito cizinci přijeli do města.

Melanie ladně seskočila dolů ze svého vraníka, následována svými společníky. Postoupila vpřed a shodila kápi temně modrého pláště z hlavy, až se jí její dlouhé rusé vlasy rozprostřely po ramenou. Nasadila lehký, unavený úsměv a pokývla strážnému. Ten nad jejím půvabem vytřeštil oči, až se nakonec přinutil k řeči: „Ehm, hm madam... co vás přivádí do tohoto města?" zakoktal se, nespouštěje pohled z dívčina obličeje. Byl jí tak omámen, že si nevšiml jejích stále zahalených společníků.

„Jsme poutníci a já jsem se domnívala, že návštěva hlavního města by měla být samozřejmá. Velice se těším, až se zde budeme moci porozhlédnout." Odpověděla elfka.

„Jistě, samozřejmě. Užijte si návštěvu města." Vysoukal ze sebe voják a už se klidil z cesty, když si vzpomněl na elfčiny společníky.

„Pánové, prosil bych, abyste i vy shodily kápě. Rovněž vás varuji, nestrpíme zde žádné potíže." Dodal trochu výhrůžně.

Elfce bylo jasné, že se situace moc dobře nevyvíjí. Ona totiž měla zařídit, aby si voják na ostatní nevzpomněl. Teď se jen modlila, aby strážný svého bývalého vládce nepoznal. Očividně jim však štěstí nepřálo. Strážný si prohlížel jednu tvář za druhou a jeho pohled se zastavil na Liamovi. Chvíli na něj jen zíral, pak se mu však oči rozšířily poznáním.

„STRÁŽE!" zařval voják z plných plic a už tasil meč.

„Do hajzlu." Zaklela Melanie a naprosto nevznešeně srazila vojáka pěstí. Ten se ihned odporoučel do říše snů. To už se však ze strážnice hrnuli posily.

„Pryč!" vykřikla Melanie na své přátele a skokem se ocitla v sedle. Vyrazily a opět prchali. Koně pádily, co jim síly stačily a elfce v žilách stoupal adrenalin. Zaslechla takové tupé plácnutí a pak jí kolem hlavy prosvištěla šipka z kuše. Oči se jí rozšířily a svět pro ni zpomalil. Kolem pršeli šípy i šipky z kuší. Déšť dřeva a oceli. Krupobití smrti a bolesti. Vzduchem proletěl nůž. Zasáhl Henryho do pravého ramene a málem ho vyhodil ze sedla. Zabočily za roh a na chvíli se ztratili vojákům z dohledu.

„Liame! Na koních jsme strašně nápadní. Budeme muset sesednout!" Vykřikla Melanie. Liam stroze kývl na znamení, že ji slyšel, ale tempo nezměnil.

„Sakra, Liame! Henry se stěží drží v sedle." Zanaříkala mladá kouzelnice. „Narcisi! Dohlédni, ať nespadne!"

Liam ještě párkrát zabočil a pak zabrzdil a seskočil z koně. Toho pak plácl po zadku. Zvíře se vzepjalo, zaržálo a vyrazilo pryč ulicí. Pokynul ostatním. Ti rovněž seskočili a koně odehnali.

Petr s Narcisem se vrhli ke krvácejícímu Henrymu a popadli ho každý za jednu paži. Kus od nich bylo slyšet vřavu, kterou předtím přehlušilo dunění kopyt. Z uličky se vyřítilo několik strážných a tasilo meče. Oto se šíleně rozesmál. Oči mu zaplály divokým světlem a vrhl se přímo doprostřed vřavy.

I Melanie vytáhla zbraň. Půlobrat, úskok a zavíření meče chránící hlavu a krk. Přískok. Vzduchem prolétl šíp a elfku škrábl přes tvář. Oto se opět rozlechtal.

„Kruci." Zasyčel Narcis a vrhl se těm dvoum na pomoc. Otu už takhle v ráži viděl a věděl, že by měli co nejrychleji zmizet. Oto ale bude mít jiný názor a narcis ho nechtěl nechta vypravit se do ulic na bláznivou stopovanou.

Vzduch proťal Liamův šíp a další voják se zhroutil k zemi.

„Zabte je!" Zavřískal strážný s bílým šátkem kolem krku. Elfka ťala. Bílý šál se zbrodil krví a bezduchý voják se zhroutil k zemi. Otočka únik a zavíření meče. Výkop, rána pěstí, a pak z ničeho nic bylo po boji. Dva vojáci mrtví, čtyři v mdlobách. Jeden boj vyhráli.

Ulicemi však pobíhali i další oddíly. Ze všech stran se ozývaly výkřiky: „Nenechte je utéct! Toho světlovlasého elfa chci živého! Taky tu zrzku a bruneta! S těmi ostatními si dělejte, co chcete, ale toho nižšího elfa chci živého!"

Ototo se vzpíral a chtěl se vydat za další bitkou, ale Narcisovi silné ruce ho držely na místě.

„Pojďte." Pobízel je spěšně Liam. Sám se rozeběhl proti zdi jednoho starého kamenného domu, jež stál naproti přes ulici a v následující chvíli v ní zmizel. Melanie k ní přiběhla a zmateně se kolem rozhlížela. Nikde po něm nebylo ani stopy a ryk vojáků se rychle blížil. Znenadání se jí těsně před obličejem zhmotnila Liamova tvář a zvolala: „Dělejte! Rychle sem!" Potom znovu zaplula. Okamžik po tom se ze zdi vyloupla ruka a stáhla Melanii dovnitř.

Vynořila se v jiné a mnohem špinavější uličce. Její bývalý opatrovník ji táhl k jinému domu a prostrkal ji další pevnou stěnou, tentokrát s dřevěným obložením. Elfka se zhmotnila na okraji náměstí. Asi nějaký portál, pomyslela si. Chvíli byl klid. Jen dusot vojenských bot se rozléhal a odrážel od jednoho domu k druhému. Znenadání se jednou z uliček vřítila na náměstí šestice ozbrojenců. Nejprve se rozhlíželi, ale když si všimly osamělé elfky, s šaty vlasy a tváří potřísněnou krví, okamžitě se rozběhli jejím směrem. V tu chvíli se vedle ní vynořily i ostatní členové skupiny. Než se vojáci stačily vzpamatovat z nenadálého růstu elfčiny skupinky, prchala už se svými přáteli další ulicí. Proskočily ještě několika portály, až se ocitly za kostelem na malém hřbitově. Liam neváhal. Odsunul jeden náhrobek a proskočil dírou do hrobu. Temnou to sice děsilo, ale to jí nezabránilo v tom, aby tam nastrkala i všechny ostatní. Po té, co už byli přátelé uvnitř, se zhluboka nadechla. Strach jí stahoval hrdlo. Nesnášela temné a stísněné prostory. Pak však zatnula zuby a skočila. Ještě za sebou stačila hrob uzavřít. A pak se ocitla v naprosté tmě.

Tak tu máme další kapitolku. Takovou akční kapitolku:) báli jste se? Co myslíte, že se stane dál?