Pramagie

4. Kapitola

Začalo svítat. Melanie probudila Petra a oba se pustili na další cestu pustinou. Tentokrát jen klusali a zároveň pátrali po jedlých rostlinách a vodě. Nemuseli hledat dlouho. Řeku dřív uviděli, než uslyšeli, protože mlha se už rozplynula. Okamžitě se k ní rozeběhli, sklonili se nad ní a lačně pili. O kus více do leva našli na druhém břehu několik planých broskvoní. Byly malé a nezralé, ale přeci jen to byly broskve. Když jich pár snědli, vydali se na další pouť.

Cesta probíhala celkem v pohodě a nudě. Asi po třech dnech vytrvalého klusu spatřili daleko nalevo obrysy nějaké větší vesnice. Prvně nemněli v plánu se v ní zdržovat. Jenom se chtěli dozvědět, kde vlastně jsou. Tento plán však byl zavržen ve chvíli, kdy potkali nějakého rolníka.

„Dobrý den, co je prosím tohle za vesnici?" Zeptala se zdvořile Melanie.

Zprvu se na ni usmál a zhodnotil ji pohledem, nakonec jí celkem mile odpověděl: „Tohle není žádná vesnice, slečno, tohle je město Reenon." Prohlásil a znovu se usmál. Úsměv mu však zmrzl na tváři, když dívka zamyšleně naklonila hlavu ke straně. Vlasy jí sklouzly a odhalily tak jedno dlouhé, špičaté ucho.

Rolník zbledl a pak zbrunátněl vztekem.

„Tak elfka!" vyplivl s největším pohrdání a vztekem jakou byl schopen do těch slov vložit. „Vy tady votravujou slušný lidi?! Dyť máte ten svůj les! Tak si tam do něj u velkého Fladrika zalezte a neotravujte tady nás slušný lidi! Nebo se chtěj roztahovat?!" Ječel nepříčetný sedlák. „Já vás naučím vy bezbožní barbaři! Vy špíno! Vy ostudo celé naší země! Vy nelidské zrůdy, vemte si to jako ponaučení!" Zahřměl a rozmáchl se po Melanii motykou. Elfka však rychle uskočila a než stačila cokoliv podniknout, byla už motyka z dosahu svého majitele a Lopéz ho svíral pod krkem.

„Takhle s dámou mluvit nebudeš, ať už je to příslušnice jakéhokoli rodu a už teprv, jí nebudeš vyhrožovat!" obořil se na rolníka Petr a výhrůžně zavrčel.

Chlápek opět zbledl a zasípěl: „Ano pane."Až po tom ho Petr pustil. Chlap žuchnul na zem jak pytel brambor. Neohlédl se, ani se nepokusil získat zpět svou motyku a pustil se na zběsilý úprk zpět do bezpečí vesnice.

Vlkodlak se otočil zpět k elfce a zeptal se: „Vždycky probouzíš v lidech tak bouřlivé reakce?"

„Většinou." přisvědčila „ Ale ne zas tak bouřlivé. Tenhle člověk nás musí opravdu nesnášet a jistě k tomu nemá důvod." řekla trpce. „Už jsem zapomněla, jak na nás lidi někdy reagují. Taky kvůli tomu jsem začala nosit látkovou čelenku přes uši, jenomže jsem ji někde ztratila. Asi když mě Rync nesl na ten hrad."

„No dobrá, tak od teď bys měla nechat vyjednávání s lidmi spíš na mně." prohlásil rozhodně Petr.

„Nu dobrá." souhlasila odevzdaně elfka. „Ale měli bychom si obstarat nějaké jídlo, ty broskve jsou spíš jedovaté, než výživné a navíc už máme poslední."

„No dobrá tak něco zbalíme. To by neměl být moc velkej problém" řekl Petr a trochu pookřál.

„Dobře. Nechám to na tobě, ty jsi tady pašerák, a jak se zdá tak i zlodějíček."

„A já myslel, že elfové žijí jen pro poctivost." Podivil se Petr.

„To je taky pravda, ale já nevyrostla v Říši Květů a už vůbec ne v hlavním městě."

„A kde jsi tedy vyrostla?" zeptal se mladík se zájmem.

„Všude možně." Odpověděla Melanie vyhýbavě.

Nakonec se tedy domluvili, že elfka počká tady a on za ní po uzmutí potravin přijde. Netrvalo to dlouho, nemusela čekat ani hodinu a už se k ní blížil vlk s koženou brašnou v hubě. Melanie ladně vstala a vzala vlkovi brašnu z tlamy. Hned na to se z vlka stal rozjařený Petr. Tahle akce mu šla k duhu.

„Páni to bylo super! Díky, že jsi mě tam poslala. To byla největší zábava za poslední měsíc, jakou jsem zažil. Nejdřív jsem se vloupal do pekárny a vzal dva chleby a nůž, potom mě napadlo, že bude třeba to v něčem odnést. Také nic těžkého. V konírnách byli brašny všech velikostí. V řeznictví jsem vzal nějaké vyuzené maso a nakonec v zeleninárně nějaké ovoce a zeleninu. Pár lidí jsem omráčil, ale jinak jim nic nebude."

„Jsi úžasný." Pochválila ho. „Ale to není vše že?" otázala se.

„Sakra! Ty jsi neomylná! Ano máš pravdu. Říkal jsem si, že když se tu tak potulujem nebezpečnou krajinou, měli bychom mít taky nějaké zbraně. Proto jsem místnímu šermíři, zabavil pár mečů." Vstal, zalovil v brašně a vytáhl dvě pochvy s meči. Tu trochu zdobnější hodil elfce. Sám si druhý meč přivázal k opasku. Melanie také vstala, meč zachytila a prohlédla si pochvu. Byla z vínově červené kůže, dole vyztužená kusem železa. Do pochvy byl vytlačen vzor psího vína. Pochvu přivázala k opasu a uvolnila z ní meč. Měl úzkou dlouhou čepel, vyrobenou z lehké, ale přesto pevné oceli s rýhou uprostřed.

Mnoho lidí si myslelo, že tato rýha slouží k odvodu krve. Není tomu však tak, žlábek kovář dělal na meči, aby jej zpevnil.

Zbraň měla jednoduchou záštitu a jílec omotaný černou kůží. I hlavice byla jednoduchá, ale když se Melanie podívala pozorněji, všimla si, že je na ní vyryta část stejného vzoru jako na pochvě.

Když skončila s obdivováním, zkusmo se zbraní máchla.

„Jak jsi věděl, že mi bude padnout zrovna tenhle?" Zeptala se překvapeně.

„Jsem pašerák, vzpomínáš? Viděl jsem tvůj postoj a styl chůze. Okamžitě mě napadlo, že tvou zbraní musí být meč a tenhle se mi k tobě hodil." Řekl a usmál se.

„Jsi neuvěřitelný." Zakroutila nad tím nevěřícně hlavou.

„Díky," zakřenil se vlkodlak. „ale myslím, že bychom měli zase vyrazit.

Tak ahoj, doufám, že se kapitolka líbila. dnes jsem se rozhodla přidat další obrázek. tentokrát to je Melaniin meč:)