Liars - lhářky

Část 7

7. kapitola

Pohled Damona:

Celý den jsem přemýšlel o Eleně, o jejím tajemství, které nesmím ani náhodou prozradit. Napadlo mě pár věcí. Je Katherine taky upír? A co Emily? Určitě ano, a kdo je Tatia? Je to opravdu jejich sestra? A pokud ano, je taky upír? Tolik otázek, nezodpovězených otázek.

Seděl jsem na v zahradě a přemýšlel o všech důležitých věcech.

"Damone?" oslovil mne otec a přisedl si ke mně. Podíval jsem se na něj pohledem: co chceš?

"Ano, otče?" rozhodl jsem se, že budu stále chovat k otci určitou úctu.

"Měli bychom si znovu promluvit o démonech," poslední slovo šeptl. Mlčel jsem, potřeboval jsem vědět všechno, co ví, ale zároveň jsem musel chovat stále určitý odstup, aby si mého chování nevšiml. Věděl jsem, že Elenino tajemství je pouze v mých rukou. A ona mi ho svěřila.

"Není o čem mluvit," šeptl jsem.

"Damone, poslouchej mě! Nechovej se stále, jako Spratek! Jednou si mě vyslechneš!" naléhal na mne. Trochu jsem si povzdechl a hrál dále svou hru - nezajímá mě to.

"Dobrá, tak mluvte..."

"Naše rodiny patří do spolku zakladatelů, a ti vědí o minulosti tohoto města. Damone, rozhlédni se kolem. Naše město je velkém nebezpečí, občané jsou v nebezpečí. Myslíš, že ty vraždy, co se teď děly spáchalo zvíře? Probuď se!" pokřikl. Jen jsem kroutil hlavou. A zvedl se z lavičky.

"Probuďte se, vždyť mi tady vyprávíte o upírech. Bájných bytostech! Upíři neexistují! Za všechno může válka. Zvířata vycítila krev," odsekl jsem.

"Jak myslíš, ale dávej si pozor!" řekl rozhořčeně. "Však ty se ještě vrátíš!" dodal stále naštvaně.Otvíral jsem dveře od pokoje, a potom jsem do něj vešel, když jsem uviděl, kdo sedí na mé posteli, trochu mě zamrazilo. Seděla tam Katherine. Usmívala se a pokynula mi, ať k ní jdu blíž, beze všeho jsem si sedl vedle ní.

"Doufám, že ti nevadí, že jsem tady bez pozvání vešla. Chtěla jsem si s tebou promluvit o Eleně." Na prázdno jsem polkl.

"Ano, Elena," vyslovil jsem její jméno s určitou lehkostí, a při tom se trochu zasnil - znovu.

"Elena ti věří, Damone. Tím pádem ti věřím i já... Věřím, že ochráníš naše malé tajemství," usmála se a přitom ukázala řadu rovných zubů.

"Nikomu nic neřeknu," reagoval jsem okamžitě.

"V to doufám! Slyšela jsem váš rozhovor s tvým otcem. Byl zajímavý..."

"Slyšela? Jak, vždyť..."

"Myslím, že ti na vše časem odpoví Elena, myslím, že na tebe čeká v labyrintu," prozradila tajemně. Jen jsem se usmál a rychle opustil pokoj, bylo mi naprosto jedno, že tam Katherine nechávám naprosto samotnou. Rychle jako blesk jsem utíkal do samého středu.

"Damone," oslovila mne a přišla ke mně blíž. Chvíli se na mne dívala a poté mi věnovala jeden polibek.

"Potřeboval bych si s tebou promluvit o tom všem, jsem trochu zmatený..." Elena se jen pousmála."Jistě, řeknu ti vše, co budeš chtít..."

"Katherine ona, ona slyšela náš rozhovor s otcem, a přitom byla v mém pokoji," vysvětloval jsem. Elena se zamračila.

"Ona byla ve tvém pokoji," zopakovala, ale poté se ihned usmála. "Ano, já i máme výborný sluch... 

Víš, myslím, že tento rozhovor bychom měli vést na jenom místě. Přece jenom by nás mohl někdo slyšet," upozornila mne. Jen jsem lehce přikývnul. Nabídl jsem jí rámě, které ihned přijala. Spolu jsme prošli bludiště a zamířili jsme do hostinského domku.

"Tak, můžeš mi pokládat otázky," pokynula mi. Spolu jsme si sedli na kanape.

"Takže ty, Katherine a Emily jste upírky?" šeptl jsem to poslední slovo. Stále mi přišlo nějakým 

způsobem zakázané, nebo vymyšlené. Můj mozek ho stále nedokázal správně zařadit.

"Ne, jen já a Katherine. Emily je," odmlčela se, "čarodějka," řekla dramaticky. Trochu jsem zalapal po dechu. Nevím, kdo je víc nebezpečný, jestli Katherine, nebo Emily. "Nevystrašila jsem tě?" ujišťovala se.

"Ne, jenom mě to překvapilo. Další otázka, kdo je Tatia?" při vyslovení tohoto jména se Eleně na tváři usadil nepříčetný výraz. Možná jsem uviděl, jak se její oči znovu začaly měnit, nebo to byla jen paranoia? I tak jsem se od ní trochu odtáhl. Ona si toho všimla, a proto mě chytla za ruku.

"Damone, řekla jsem ti, že je to naše sestra. Je jiná, než my, chtěla žít bez nás. Řekněme, že se jí někdo zalíbil..."

"Takže v tom byl chlap," doplnil jsem ji. Elena se jen trochu zasmála.

"Ano, byl. Navíc, ten chlap... No, nebyl to jen chlap. On je upír, který nás stvořil," prozradila šeptem.

"Stvořil? Jak stvořil? Jak se z vás staly upírky?" pídil jsem se za detaily. Elenu zřejmě mé nadšení všechno vědět pobavilo.

"Taky jsem byla člověk, sice v jiném století, ale byla jsem. Vím, že jsi přirozeně zvědavý, a tak ti můžu prozradit, jak se z člověka stane upír," odmlčela se. "Kdybych ti dala napít své krve, a poté bys s ní zemřel, stal by se z tebe upír. Samozřejmě bys musel dokončit svou přeměnu a napít se lidské krve," vysvětlovala mi. Trochu jsem ztuhl.

"Ty jsi někoho zabila?" nedala mi tato otázka. Jasně, že zabila! Jsem hlupák, když se na to ptám, teď jsem jenom zhoršil situaci.

"Ano, zabila..." pověděla bez ostychu.